pecovat_ZIT_logo_pruhledne_WEB2
logo
modrelogo

Jeden den – Bára a Ángel

Ángel ještě spí. Nejsem ranní typ, ale rána mám teď hodně ráda, protože mám klid. Jdu ven s naší labradorkou Brusinkou a uklidím její pelíšek. Jsme šťastní, že ji tu v jejím požehnaném věku máme (15 let) a ty noční, někdy i denní nehody k tomu prostě teď patří. Miluju, jak tu leží na pelíšku, dělá nám tu takové domácí útulno. Vyřizuju e-maily, dodělávám resty, mám chvíli na svoji práci.

Najednou Ángel vyletí z postele a křičí: “Já ještě nechci vstávat.” Tak ho ubezpečím, že je to v pořádku a že si může jít ještě lehnout. Takhle se to zopakuje několikrát. Když pak vstane, tak vyčištění zubů a převlečení trvá zhruba další hodinu.

“Maminko, v příštím životě chci, abys byla moje maminka a tatínek Ernesto aby byl můj tatínek.” Beru to jako velký kompliment. “A abys mi koupila to lego pro malý děti, už když budu miminko.” Opakuje to tolikrát, dokud neslíbím, že doufám, že na to nezapomenu a že mu to v tom příštím životě pořídím. Probíráme dokola, jaké chce hračky a v jakém pořadí je mám pak koupit, kde chce bydlet, co chce a nechce dělat, jaké chce oblečení.

Jíst nechce a cítím, že je křehký a emočně rozkolísaný, jako vždy když odmítá jíst. Ve vzduchu je špatná nálada. Jezdí v obýváku vsedě na skejtu a mluví zvýšeným hlasem, pak rázně chodí sem a tam. Několikrát se rozčílí a zacpává si uši, třeba že jsem zrovna řekla slovo “důležitý” nebo “zásoba”. Má teď soubor asi deseti slov, při kterých vyletí jak čert z krabičky, když je slyší. Chvílemi jsou jeho výbuchy tak intenzivní, že mám co dělat, abych si udržela trpělivost a neskočila na to svými emocemi. Ne nadarmo říkám, že život s Ángelem je krásný a že je to zároveň intenzivní každodenní workshop.

Zaberou perníčky. Jdeme péct, což je činnost, která ho mimořádně baví (nezávisle na roční době či svátcích). Vykrajuje různé tvary a konečně jako by se v jeho hlase i těle začala rozlévat větší pohoda. Jako by roztával. Mě společné pečení taky těší a užívám si to s ním.

“Maminko, já ti chci něco říct.”
“Aha.”
“Maminko, já ti chci něco říct.”
“Dobře. A co mi chceš říct?”
“Já ti chci říct… já ti chci říct… co ti chci říct?”
“Nevím. Možná že máš dobrou náladu?”
“Maminko, já mám dobrou náladu.”
“To je prima. Možná proto že děláme perníčky?
“Maminko, já ti chci říct, že mám dobrou náladu, protože děláme perníčky.”

Některé perníčky si po upečení pečlivě ozdobí. Mám radost, jak se v tom zlepšil, a pořídím fotku do portfolia pro školu – využiju to do výtvarné výchovy. Většinu perníčků hned sní. Skotačí a začne se i víc usmívat. Dávám mu “masážičku”, kterou má rád – je součástí jedné terapie, co s ním nově děláme.

Přichází dobrovolnice Hanka. Ángel je šťastný a těší se na svoje dvě hodiny. Dneska si hrají s legem a pak malují. Jdu vyvenčit Brusinku. Vzápětí přichází nová dobrovolnice, kterou zaučuju – povídáme si a střídá se na chvíli s Hankou, pak rozebíráme zpětnou vazbu, a jde si hrát s Ángelem ještě jednou. Koulí očima, když jí Ángel vesele říká: “Až umřou moji rodiče, tak budu se svými dobrovolníky, oni tady budou bydlet se mnou.”

Odpoledne si s Ángelem povídáme o vláčcích a čteme si knížku o dopravních prostředcích. Ángel je fascinovaný parním strojem. To zrovna probírají ve vlastivědě. S tatínkem se dívají na krátkou pohádku o Perníčkovi a pak hrají plážový tenis. Já můžu zatím trochu uklidit a uvařit. Taky tajně pořizuju fotky pro školu. Ángel většinou nechce, abych ho fotila, ale potřebujeme prokázat, že to naše domácí vyučování nese plody.

Večer jdeme všichni na chvíli s Brusinkou ven. Ángel nejdřív křičí, že nechce a že nikam nepůjde, ale nakonec vesele běhá kolem nás. Že se neoblíknul a lítá v tom mrazu jen v tričku, to neřešíme – jen zachytíme pohledy pár kolemjdoucích. Na procházku se k nám nenápadně přidávají i naše kočičky. Příroda, zvířátka – moje celoživotní terapie.

Pak se doma pokouším cvičit “ranní” jógu. Dopoledne jsem to nestihla. Ángel kolem mě skáče, chodí a jezdí, a celou dobu na mě mluví. Na konci jsem na sebe hrdá, že jsem vůbec nějak cvičila.

K večeři máme dnes bramborovou polívku, takže můžeme jíst společně. Tahle polívka je totiž jediná, kterou má Ángel rád. A oddychnu si, protože sní i špagety. To je jedno ze tří hlavních jídel, co jí. Takže dneska dobrý. U večeře se opakovaně bavíme o zubech: “Maminko, až mi ten pan zubař opraví zoubky, tak chci jíst perníčky, až mi bude 17 let.” Ze zubaře má hrůzu. Tohle téma suneme před sebou, k zubaři ho nemůžeme vůbec dostat…

Pak jsme spolu všichni tři na gauči, blbneme, lechtáme ho, dáváme si pusinky. Tahle chvilka má v sobě za ten den asi největší a nejkrásnější emoční náboj. Manžel se mi zas směje, když dojatě pronáším tu otřepanou větičku: “Kluci moji, tak tohle je štěstí.”

Sice jsem dnes zas nestihla několik věcí ze seznamu úkolů, ale na druhou stranu jsme si s manželem nečekaně večer chvíli hezky popovídali, když si hrál Ángel sám s autem. Před spaním Ángelovi přeju dobrou noc a říkám mu, že ho mám moc ráda. Dneska zrovna nereaguje, ale v posledních třech měsících mi několikrát řekl “dobrou noc” a párkrát dokonce “já tě mám taky rád”, a to mě hřeje doteď. Vzpomínám na všechny ty těžké chvíle, třeba jak mě vystrkoval ze dveří, když jsem přišla z práce domů, nebo jak se přede mnou schovával, když jsem přijela ze služebky. Nebo jak týdny nechtěl jíst, jak byl vyhublý na kost, jak měl bříško nafouklé jak africké děti, jak měl období velmi silných tiků, jak denně plakal a vztekal se na zemi, jak na mě křičí, že mě nemá rád… Pak je takový klidný, hezký den jako ten dnešní opravdu velkým požehnáním a naplňuje mě vděkem.