pecovat_ZIT_logo_pruhledne_WEB2
logo
modrelogo

Jana s maminkou

Sdělení světu jak vypadá můj všední den – Alias týden po Covidu

Budík zvoní v 8:30, ale moje spolunocležnice v ložnici mamka ještě spí, tak ještě zůstávám v posteli a vstávám až v 9:00. Ranní hygiena a chystám snídani, dávám si ještě svou ranní vlažnou vodu s citronem. Má standard snídaně – čaj s mlékem, bílý jogurt, polotučný tvaroh s olivovým olejem (středomořská „dieta“) s kůrkami chleba, které vždy odkrájím mamce (bohužel již nemá zuby, ale bojuje statečně), krajíček chleba s máslem, sýrem, šunkou, či džemem mé prázdninové výroby (borůvky, černý rybíz, maliny). Mamka má nejradši čaj se sirupem, ovocný jogurt, kousky tvarohové a makové buchty, kousky chleba se žervé, šunkou, sýrem či vajíčko. Ještě měřím teplotu (po Covidu), který prodělala během minulých 14 dní celá naše nyní 5 členná rodina kromě manžela. Všichni jsme měli lehčí průběh, pouze mamce se po týdnu vrátila teplota, takže na dálku dostala od své praktické doktorky antibiotika, též léky na odkašlávání a naštěstí to zabralo.

Mamku „vyženu“ z postele asi v 9:30, ranní kolečko s toaletou a dnes malou hygienou (včera sprcha i s mytím vlasů) na vaně. Snídaně s asistencí, protože mamka začíná ztrácet polykací reflex, takže si dává do pusy moc soust najednou. O víkendu se málem udusila. Takže brát pouze 1 kousek, zapít a čekat až zpracuje, což trvá dost dlouho i za stálé asistence.

Po snídani se vrháme na luštění křížovky, já předříkávám, snažím se navigovat, ale po 2 letech společného luštění, mamka již spíš jen vyplňuje co jí říkám, pouze občas něco domyslí či výjimečně vymyslí. Mezi tím se po 2 dnech konečně dovolávám do ordinace sestřičce a informuji, že antibiotika zabrala. Ještě máme pokračovat s doléčením kašle.

Dopoledne uteklo jako voda, krásně sněží, velké vločky. Ještě velké „nervy“, protože oba synové Martin (24 let, VŠE – Arts management) a Robin (20 let, UK – Politologie) mají poslední zkoušku v semestru – nejtěžší předmět za 3 roky – Daňový systém v ČR a Úvod do empirického výzkumu. Oba to zvládli, velká úleva a radost.

Manželovi Martinovi se nechce pro oběd do naší oblíbené jídelny v Křižíkově paláci vyrážet ve sněhu autem. Tak se ráda oblékám a vyrážím já na pěší procházku přes kopec kolem Pavího vrchu a parkem Santoška. Venku je nádherně čisto, bílo, užívám si tu krátkou volnost. Cestou zpět ještě kupuji pečivo a klukům „semestrální daň“ – sušenky a chipsy.

Mamka si dává k obědu zatím jen polévku a pak má polední klid, ukládám ji kolem 14:00. My společně obědváme poprvé od Covidu. Ale mamka zřejmě předržela svou obvyklou dobu, postupně asi 3x dokonce sama vstává z postele (to je pro mě dobré znamení po nemoci). Takže má nakonec pozdní oběd (někdy tzv. obědo-večeři). Odpoledne si mamka čte (Oněgin byl Rusák), někdy i nahlas, což já ráda toleruji (vážím si, že má ještě vůbec tuto schopnost), i když nás to, hlavně kluky, ruší, plus všechny ostatní mimoděk vydávané zvuky. K večeru sleduji v TV film Mr. Church s Eddiem Murphym ve vážné dramatické roli, výborný film o citlivém pečování o druhé (na ČSFD 81%). Mamka nezdolně čte až pozdě do večera, pouze s přestávkou na banánovou večerní svačinku. Převlékám ji do nočních hygienických kalhotek a pyžama a ukládám po „zubní“ hygieně (Listerine výplach) do postele.

Ještě se sprchuji, myji vlasy, foukám a jdu též do říše snů. Těším se na zítřejší setkání s ostatními pečujícími a lektorkami.