pecovat_ZIT_logo_pruhledne_WEB2
logo
modrelogo

Veronika a Natálka

Můj den s PECkou

Natálka měla být prostě jen dvojče. Myslela jsem si, že prostě jen „přežiju“ a „dám“ rizikové těhotenství, kdy okolo mě všichni opatrně našlapovali, abych náhodou předčasně neporodila. A pak bude vše zalité sluncem a šťastnými, usmívajícími se a pobíhajícími dvojčátky.

               Nakonec jsem díky vysoké rizikovosti těhotenství s jednovaječnými dvojčaty musela podstoupit akutní císařský řez. V té době plná elánu jsem to vnímala jako poslední milník toho náročného období plného obav z předčasného porodu. Bude vyhráno! A teď už vše bude v pořádku.

               Když jsem spokojeně, po výkonu, odpočívala na JIPce, přišla mě paní doktorka informovat o holkách. Že prý je vše relativně v pořádku, akorát Natálka má dírku v pusince a trochu pokroucenou nožičku. Ale že prý přijde ortoped a vše se vyřeší. Zpětně přemýšlím, že nic by mě asi nedokázalo připravit na to, co teprve přijde.

               Natálce je dnes 8 let, chodí do druhé třídy, má samé jedničky, hraje na flétnu, ráda zpívá, jezdí na koni, dělá hvězdy, stojky a všemožné akrobatické rotyky. Ale taky má již ve svém věku spoustu povinností. A občas už i starostí.

               Už 8 let každý den nosí ortézy na nohách nebo alespoň jedné, té PECkové. Začínali jsme nasazováním na 23 hodin denně, teď ji máme „jen“ na noční spaní. Ale i to už je nyní pro nás výkon. Ortéza po celou dobu nožku natahuje, aby se zamezilo znovu-zkrácení vazů, které Natálku trápí a aby nenastala recidiva, která by třeba vyžadovala ortopedickou operaci.

Nošení naší nové ortézy je pro ni během noci hodně nepříjemné. Ten neustálý tlak na protažení svalů a vazů je mnohdy k nevydržení. Proto, když noha Natálku už hodně bolí, ortézu si sama sundává. Asi už jsem na to rezignovala.. Nemůžu ji během noci chodit kontrolovat a „sekýrovat“, proč to sundává když vím, že se taky potřebuje vyspat. V klidu a bez bolesti.  A taky to s ortézou nechci přehnat jako minule, kdy se ráno na nohu nemohla ani postavit. Asi to hold raději nechám na ní. Chci aby ráno měla energii jít do školy a nechci, aby během vyučování usínala nebo řešila bolavou nohu. Ostatně já si také potřebuji odpočinout a ne v noci chodit kontrolovat a upravovat ortézu tak, aby ji třeba ještě na chvilku snesla.

               Hold to druhý den vykompenzujeme cvičením.. Ráno a dopoledne to ale nejde, vstáváme, snídáme, dělám svačiny, vypravuji ještě naši nejmladší do školky.  Holky jedou autobusem do školy. Po škole také ne, chce to chvíli oddych a taky udělat úkoly. A jelikož jsou to holky šikovné, ještě dotáhnout hraní etud do ZUŠky a domalování obrázků na online výtvarku. A možná doběhnout zkontrolovat koně a vyčistit klec morčeti. No, ale taky si chtějí hrát, protože si prostě celý den nepohrály. Ok, tak cvičit budeme večer. Mezi přípravou nebo uklízením po večeři, skládáním prádla, zabavováním nejmladší, přípravou oblečení na druhý den, poklízením domácnosti a hltáním vlastní večeře se snažím Natálku, která si chce ještě chvíli pohrát a taky ještě pohoupat a taky ještě pomazlit štěňátka, nahnat na naši speciální plošinku, kde by měla alespoň půl hodiny stát a protahovat nemocnou nožku. Ale jelikož má každou končetinu jinak dlouhou, nejefektivnější protažení je pouze, pokud zdravou nohu dá před sebe na stoličku. Tak, aby co nejvíce zatížila nemocnou nohu. No jo, ale to tahá, mnohdy bolí, je to nepříjemné. Střídavě ji za rohem kontroluji, pohoukávám na ní, zda stojí, jak má. Než půjdeme alespoň 10 minut cvičit společně. Na celkové posílení slabší, nemocné nožky, které neustále ulevuje, a tak si zadělává na skoliózu páteře a hlavně – na ještě větší rozdíl v délkách končetin.

Tak mě to zase napadne. Že nás zanedlouho čeká to proklaté prodloužení nemocné nohy nebo zastavení růstu té zdravé. Samou radostí netuším, co je lepší. Vrtat už do tak oslabené nožky a třeba 9-12 měsíců mít Natálku s nějakým strašným natahovacím aparátem kosti na noze nebo nechat vrtat do té zdravé a nechat narušit růstovou zónu kosti tak, aby nemocná noha mohla zdravou dorůst. Sophiina volba.

Sakra, takhle myšlenka mě zase hodila úplně někam jinam. Ještě ta rovnátka. Kvůli rozštěpu tvrdého a měkkého patra horní čelist roste pomaleji. Rozhodně nechci, aby měla podkus. To by mi asi nepoděkovala. No rovnátka budou další naše denní povinnost. Kromě cvičení, nandávaní ortézy a masáže jizvy na patře ještě rovnátka. Logopedii už vypouštím, na to už nemám. Ještě, že zuby máme všechny a rozštěp byl opravdu jen izolovaný. Uff, ještě že tak. Taky jsem ráda, že jsem Natálce zvládla nějak elegantně vysvětlit, že měla v puse jako malá dírku, kterou museli sešít. Proto ta jizva. Docela to vzala. Sice se ptala, proč Eliška, dvojče, nic takového nemá. Ani tu nemocnou nohu. Proč, proč.. Když já vlastně nevím. Proč si to všechno „vybrala“.

Rozhodně si nikdy nevezme podpatky. Bude ráda, když se nebude ostýchat nosit sukni. Nemocná nožka je totiž výrazně hubenější, než zdravá. Naštěstí se to prý dá řešit plastikou lýtkového svalu. Ale člověk to musí dítěti zaplatit sám. Pojišťovna takový výkon neproplácí. Tak hold nedostane k 18.narozeninám peníze ze stavebka, ale nový lýtkový sval. Ono už stačí ty podražené boty, které teď nosí. Aby dorovnala výškový rozdíl a nekroutila si páteř. Každou pravou botu, kterou má, nechávám o 2 cm podrazit. Tak může chodit rovně, nepajdá a nikdo skoro nic nepozná. Pokud si nevšimne toho soklu, co na pravé botě je. A to ještě nikdo neví, že každá bota je jiné velikosti. Naštěstí jen ob-číslo, tak to není tak vidět. Tak snad se jí kvůli tomu ve škole nesmějí. Musíme si o tom promluvit, aby se tím netrápila. Hlavně v pubertě, to bude asi krušné. Musím ji zopakovat, že je hrozně šikovná a ať si z rýpání ostatních nedělá těžkou hlavu.

Proberu se. „Natálko tak co, máš nahoře tu levou? Víš, že jinak tu nožku neprotáhneš.“