Kontaktní místa

jako efektivní forma podpory osob se zdravotním postižením a neformálních pečujících

Konference Pečujeme a žijeme, 24.6.2021
Vladimíra Tomášková
Agáta Jankovská

Podpora osob se zdravotním postižením a neformálních pečujících je jedním z dlouhodobě diskutovaných témat české sociální politiky. Podle šetření ČSÚ v České republice žije více než 1,4 milionu lidí se zdravotním postižením nebo chronickým onemocněním a 1,5 až 2 miliony neformálních pečujících. (ČSÚ 2018) Tento počet se navíc každým dnem mění, protože neustále přibývá událostí (onemocnění, úrazy, potíže spojené se stárnutím), které potřebu péče vyvolávají. Potvrzuje to ostatně i zmíněné šetření, které přineslo rovněž poznatek, že za posledních 14 let (od roku 2007) se počet lidí se zdravotním postižením způsobeným úrazem zvýšil z 5,5 na 13 %. (ČSÚ 2018) Prognózy pak stanovují, že už za devět let (v roce 2030) bude o 40 % více lidí se zdravotním postižením než dnes. (Průša 2018).

Z těchto důvodů je zřejmé, že v ČR je potřeba vytvořit efektivní a funkční systém sociální podpory uvedených skupin osob. O to usiluje i Aliance pro individualizovanou podporu, jejímž cílem je navrhnout takové změny v systému podpory osob se zdravotním postižením – tedy i pečujících osob, které jim často péči zajišťují – které podpoří jeho efektivitu a pomohou nastolit uspokojivý stav. Pozornost bude přitom věnována zejména sociální podpoře, avšak s přihlédnutím k přesahům problematiky zejména do oblasti zdravotní péče a vzdělávání. Opomíjení těchto vazeb může být jednou z příčin nefunkčnosti podpory osob se zdravotním postižením a pečujících v praxi.

Vytvoření vhodného a přínosného návrhu samozřejmě zahrnuje i provedení analýzy současného nastavení podpory a definování jejích nedostatků. Na základě této analýzy jsme definovali osm tematických oblastí (tzv. pilířů), kterými je potřeba se při sestavování návrhů prioritně zabývat. Klíčovými oblastmi pro nás jsou:

informační, komplexní a koordinovaná podpora,
spravedlivé a objektivní posuzování skutečných potřeb,
rozvinutá a vyvážená síť sociálních služeb,
vyšší kontrola naplňování přijatých zásad sociální podpory v praxi,
revize dávek a průkazů pro osoby se zdravotním postižením,
domácí zdravotní a rehabilitační péče odpovídající individuálním potřebám,
dostatečná nabídka kompenzačních pomůcek a podpůrných technologií,
sjednocení pojmů vztahujících se k osobám se zdravotním postižením.

V první fázi naší činnosti věnujeme pozornost prvním třem uvedeným pilířům. Podporou pečujících se přímo či nepřímo zabývají všechny tři, avšak velký význam má zejména informační, komplexní a koordinovaná podpora. Různé informační zdroje i zkušenosti z praxe dlouhodobě poukazují na to, že velké potíže působí právě nedostatečná koordinace a propojení jednotlivých forem podpory a pomoci. Protože systém nepočítá se spoluprací různých poskytovatelů podpory a koordinací jejich činnosti, není schopen podchytit všechny osoby, které potřebují pomoc. Nefunguje podpora sdílené péče, podpora neformálních pečujících prakticky neexistuje. Sociální služby, které by se měly doplňovat nebo na sebe navazovat, často nejsou dostupné (např. služby navazující na ranou péči nebo denní stacionáře pro osoby nad 26 let).

Systém sociální podpory je nepřehledný, nepružný a chaotický, neumí reagovat na změnu potřeb nebo náhlou změnu situace. Z toho důvodu nefunguje ani informovanost o dostupných formách podpory pro uživatele služeb a pečující osoby. Ti musejí informace získávat sami, v systému se ale těžko orientují, a proto mnohdy trvá neúměrně dlouho, než se jim podaří potřebnou podporu získat. Někdy se to – právě z důvodu nepřehlednosti systému – nepodaří vůbec… To všechno má samozřejmě nepříznivý vliv nejen na efektivitu systému podpory osob se zdravotním postižením a pečujících, ale i na jejich životní situaci a zdravotní stav. Absence klientského přístupu, který by řešil potřeby člověka komplexně a celostně, může samozřejmě vést k nedostatečnému saturování veškerých jeho potřeb. To může vést i ke zhoršování zdravotního stavu a k dalším nákladům, které by nemusely být vynakládány, kdyby byly potřeby klienta včas uspokojeny.

Jednou z možností, jak zlepšit koordinovanost podpory, přístup k informacím a předejít tak zhoršování situace, je zavedení tzv. kontaktních míst. Jednalo by se o místa, kde by osoby se zdravotním postižením a pečující nalezli veškeré informace a podporu i pomoc s nastavením péče. Pracovníci kontaktního místa by disponovali informacemi o dostupných formách podpory v oblasti zdravotní a sociální péče i vzdělávání. Klientům by pomáhali např. s nalezením vhodného poskytovatele sociálních služeb, zdravotní péče nebo vzdělávacího zařízení, podpořili by je i při vyjednávání o podmínkách poskytování služby a v komunikaci s klientem. Dovedli by jim poradit, jak péči vhodně řešit, nabízeli by supervizi pečujícím, pomáhali s navazováním neformálních vztahů. Součástí nabídky kontaktních míst by mělo být i bezplatné právní poradenství nebo možnost docházky pracovníků do domácnosti klienta v případě, že on sám nemá možnost kontaktní místo navštívit… (AIP 2020)

Služby kontaktního místa by byly určeny všem skupinám osob se zdravotním postižením a jejich pečujícím. Při využívání jejich služeb by tedy nehrálo roli to, zda jde o postižení vrozené či získané v průběhu života např. na základě onemocnění nebo úrazu. Tím by se činnost pracovníků kontaktního místa výrazně odlišila od náplně práce sociálních pracovníků na obcích, kteří v současnosti mají na starosti část agendy, která by měla spadat pod kontaktní místa. Jsou však tolik přetíženi, že na ní mnohdy nemají kapacitu. (FDV 2015) Náplň práce pracovníků kontaktního centra by však byla mnohem širší, protože by zahrnovala kromě sociální práce i oblast zdravotní péče a vzdělávání. Spolupracovali by tak se subjekty a aktéry z jiných oborů (s lékaři, učiteli apod.). Soustředili by se na specifické cílové skupiny, zatímco sociální pracovníci se musí věnovat všem zákonem definovaným skupinám, tedy i osobám bez přístřeší, osobám závislým na návykových látkách, rodinám a osobám ohroženým negativními sociálními jevy atp. Nemají pak kapacitu pro průběžné a dlouhodobé sledování klientů, ani pro terénní práci. Obojí je důležitým předpokladem činnosti pracovníků kontaktního centra. (AIP 2020)

Důležitou otázkou, kterou je potřeba v souvislosti s kontaktními místy vyřešit, je místo jejich působnosti, tedy zda je vhodnější, aby místa byla ustanovena v rámci již existujících institucí nebo jako zcela nové instituce. Koncept kontaktního místa z navazuje a vychází z konceptu zavedení koordinátora podpory pro pečující osoby a osoby odkázané na pomoc druhých, který představil ve své studii[1] Fond dalšího vzdělávání v roce 2015. V rámci tohoto výzkumného projektu byly expertně diskutovány tři vhodné varianty, kde by měl tzv. koordinátor podpory působit. Jednalo se o obce, úřady práce a novou samostatnou instituci. O těchto variantách lze uvažovat i v souvislosti s kontaktními místy. Přitom je ale potřeba zvážit jak pozitiva, tak rizika, která jsou s každou z uvedených variant spojena.

Výhodou zavedení kontaktních míst při obcích je zcela jistě tradice místa, na které se lidé obracejí, když hledají informace nebo radu. Varianta by umožnila i snazší zapojení do života komunity. Hrozí zde však nesprávné uchopení role kontaktního místa, přetížení administrativou a nedostatečné financování (nezohledňující dostatečně přidanou agendu). Zavedení kontaktního místa v menších obcích by zřejmě nebylo efektivní, proto je v existujících návrzích pracováno s variantou, že by kontaktní místa byla zavedena na úrovni obcí s rozšířenou působností. Výhodu tradičně navštěvovaného místa a dobré dostupnosti poboček zahrnuje i varianta zavedení kontaktních míst při pobočkách Úřadu práce. I zde však hrozí přetížení novou agendou, další prohlubování roztříštěnosti sociální podpory (byla by nutná spolupráce s obcemi, která nefunguje už nyní) a v konečném důsledku i vzdálenost cílovým skupinám, protože by nebyl splněn požadavek komunitní a terénní činnosti pracovníků. Uvedené nedostatky nejlépe eliminuje třetí varianta – zavedení kontaktního místa jako nové samostatné instituce. Zde by totiž došlo k přirozenému oddělení role pracovníků kontaktního místa a sociálních pracovníků a k přirozenému propojení agendy zdravotní, sociální a vzdělávací péče. I tato varianta má významná rizika- mohlo by např. dojít k nedostatečnému vymezení kompetencí a spolupráce jednotlivých aktérů a bylo by nutné vyřešit otázku předávání dat mezi institucemi a umístění a vzdálenost kontaktních míst ve vztahu k zajištění potřebné dojezdové vzdálenosti do všech obcí v jednotlivých krajích. Tato varianta rovněž klade požadavek na vyšší vstupní investici (pracoviště, vybavení, zaškolení). (FDV 2015)

Výběr vhodné varianty a začlenění kontaktních míst do struktury podpory a pomoci je otázkou, která zůstává v tuto chvíli otevřena. Bude potřeba koncept podrobněji rozpracovat, např. vymezit přesně kompetence kontaktních míst, možnosti financování, vzdělání a odbornost jednotlivých pracovníků nebo vybavení pracovišť. A samozřejmě je nezbytné rozpracovat a zhodnotit i další parametry, včetně zhodnocení potřebných legislativních změn. Jisté však je, že zavedení kontaktních míst by bylo výhodné nejen pro klienty, kteří by využívali jejich podporu a kterým by místa poskytovala komplexní pomoc, ale i pro veřejnou správu, které by se jejich zavedením velice usnadnilo plánování a rozvoj systému sociálních služeb: kontaktní místa by shromažďovala informace o potřebách cílových skupin, prováděla by depistáž a jejich monitoring. Mohla by rovněž distribuovat informace a poskytovat podporu při nenadálých situacích, jako jsou epidemie. Zároveň by se stala prostředkem k nastavení tzv. zdravotně-sociálního pomezí, protože by spolupracovala jak se zdravotnickým personálem a pomohla tak včas podchytit nové případy, kdy bude nutné zajistit péči (lékaři jsou první, kteří se s případem potkají a většinou i první, koho pacienti žádají o informace), zároveň by ale spolupracovala i se sociálními pracovníky obcí i krajů a s poskytovateli sociálních služeb. (AIP 2020) Tím by kontaktní místa přispěla k vyřešení další z nevyjasněných otázek české sociální politiky.

[1] Jde o dokument „Studie o možnostech a významu zavedení koordinátora podpory pro pečující osoby a osoby odkázané na pomoc druhých.“

Zdroje

Kontaktní místo pro osoby s vyššími nároky na podporu a péči. Aliance pro individualizovanou podporu 2020 (interní nepublikovaný materiál)

PRŮŠA L. Nová projekce vývoje počtu příjemců na péči v ČR do roku 2030. Demografie 2018: pp 49 – 60. (online) Dostupné z: 71e31cff-a2e4-4267-a72f-96afede9d40f (czso.cz)

TOMÁŠKOVÁ, Vladimíra, Dagmar SOLNÁŘOVÁ, Anežka HOLEŇOVÁ a Terezie HOROVÁ. Studie o možnostech a významu zavedení koordinátora podpory pro pečující osoby a osoby odkázanéna pomoc druhých. Praha: Fond dalšího vzdělávání, 2015. (online) Dostupné z: Podpora neformálních pečujících (nepe.cz)

Výběrové šetření osob se zdravotním postižením – 2018. ČSÚ: 2018. (online) Dostupné z: Výběrové šetření osob se zdravotním postižením – 2018 | ČSÚ (czso.cz)