pecovat_ZIT_logo_pruhledne_WEB2
logo
modrelogo

Jak je důležité míti Filipa

Lída a Filip

Ráno se většinou budím brzy, ještě před zazvoněním budíku. Zjišťuji, že jsem oblečená a to znamená jediné, večer jsem po dlouhém uspávání opět usnula s Filípkem. Poslední dobou se to stává častěji, než bych si přála. Kde jsou ty časy, kdy jsem roky zvládala spát pár hodin přerušovaně po maximálně 1,5 hodině spánku a občasné noční mejdany.. Nyní si už nemohu vůbec stěžovat, Filip ve svých 5 letech spí už spí většinou celou noc a to je věc, kterou po zkušenostech dokáži ocenit. Jen to náročné uspávání, které trvá i více než hodinu plnou převalování, cvakání zuby, kopání, mlácení do zdi a dalšího neklidu…  Mít alespoň občas volný večer dříve než v půl10 večer by nebylo k zahození. Ale Filipova potřeba spánku je odjakživa nižší než ta naše, takže to už bychom zřejmě chtěli moc 🙂

Je všední den a čeká nás školka, takže vstávám v 6:15, abych si v klidu užila ranní hygienu a wc bez společnosti. Zalévám ovesné vločky horkou vodou, uvařím čaj a už je čas jít vzbudit naší Šípkovou Růženku. Říkám si, že být víkend, tak už je dávno vzhůru, na to má jakýsi radar. Jen nerada budím spáče pusinkami a ten se taktéž velmi nerad budí a kňučí u toho.

Do školky se mladému pánovi nechce. Takže každodenní první věta po probuzení „Co budeme dneska dělat?“ je po mé odpovědi, že dnes se jde do školky, následována protestem a opakováním: „Nechci do školky a už vůbec ne na odpoledne.“ „Dneska tě vyzvednu po obědě“, má být hezky a tak si užijeme hezké odpoledne. Filip se usmívá a zdá se, že ho tato odpověď alespoň trochu uspokojila, i když protest proti školce a otázka zda půjde i na odpoledne nebo po obědě zazní během rána ještě nespočetněkrát. Když je zrovna horší nálada, většinou je ihned ráno po probuzení plné pláče, bolavých očíček či jiných bolístek. Dále jsou na pořadu dne stížnosti ohledně toho jaká příkoří se ve školce dějí a co vše musí a nechce dělat. „Půjdeme ven? Budeme dělat kobereček? … Nechci jít ven a nechci dělat kobereček.“ Během snídaně se snažím dostatečně rozptýlit veškeré obavy, rozebíráme jak by se daly určité situace řešit a motivuji, že školka rychle uteče a odpoledne zajdeme na zmrzlinu.

Než se najíme, trvá to téměř půl hodiny a to Filip snídani nejí sám. Nechci ani odhadovat jak dlouho by jídlo trvalo pokud bych ho navíc nutila do samostatného stolování. Krmím ho ovesnou kaší s rozmačkaným banánem a na kousky nakrájeným jablkem. Náš snídaňový evergreen už od miminka, i když občasná změna jídelníčku poslední dobou bývá přijímána s nadšením (o víkendu udělám palačinky, nebo občas snídáme nějakou suchou sladkou buchtu). Ale Filip je velký jedlík rohlíků a tak jsem ráda za alespoň jedno jídlo, kde se pečivu vyhneme a dodáme zdravější výživu. Filip sice poslední dobou jí velmi dobře, hlavně ve smyslu množství, co se týče repertoáru jídel, stále to není žádná velká sláva. Stačí aby nějaká konzistence nevyhovovala, například v jogurtu byly kousky ovoce či v polévce mikroskopický kousek petržele a nadavuje se mu.

Po snídani se snažím ještě stihnout rychlé cvičení logopedie a po tom co se sama obléknu, jdu nahánět Filipa, kterému se do oblékání příliš nechce. Díky školce už oblékání zvládá téměř samostatně, ovšem za mojí vojenské podpory, kdy neustále pobízím aby si oblékl každý jednotlivý kus oblečení a stojím nad ním. Pokud si mezitím někam odběhnu, Filip okamžitě ztratí pozornost a přesune se dělat něco zajímavějšího, například namáčet toaletní papír do záchodu. Postupně se daří obléknout, nyní už i ponožky, které po každém natažení projdou důkladnou kontrolou všech švů a pokud přesně nepadnou tam kam patří, způsobí to nemalý rozruch. A jéje, na teplákách je nějaký problém, tak co dnes, padají, nemají kapsy, nebo je na nich záplata, která píchá nebo jinak vadí? Hledáme jiné tepláky a ty naštěstí prochází, takže uf, hotovo!

Ještě boty, mikinu, já balím všechny pomůcky jako kousátka, okluzory, náhradní oblečení, vše pečlivě připravené tak aby Filípkovi nečinilo potíže při oblékání a můžeme vyrazit. Ještě že počasí už je takové, že není třeba bundy, kterou Filípek nerad nosí a ve spojení se školkou jsou s oblékáním bundy spojeny velké obavy. Čeká nás krátká cesta autem na druhý konec města, kam Filípek chodí do soukromé speciální školky pro děti se speciálními potřebami, kterou si můžeme dovolit zaplatit jen díky příspěvku na péči a občasným darům od nadací.

S blížící školkou se nervozita zvyšuje a Filípek chce podat ruku. Poslední minutu cesty mu podávám dozadu ruku a parkujeme před školkou.
Utíkáme ke školce a Filípek potřebuje zazvonit. Běda aby zrovna někdo vycházel a dveře otevřel, to by způsobilo velký pláč a rozhození, ale naštěstí dveře otevře bzučák a jsme problémů ušetřeni.
Filip přesto ztuhne a přimět ho k samostatnému svléknutí a přezutí je práce pro Budhu, zvlášť když jeho pozornost mezitím rozrušují ostatní přicházející děti. Většina i později příchozích je už ve třídě a my ještě lepíme okluzor (ten díkybohu už nyní Filip nosí jen celé dopoledne školce a tak nám ubyla velká starost spojená s jeho nošením a tréninkem zraku), kousátka na krk a v ranním předškolkovém rituálu nesmíme vynechat čůrání a mytí rukou. Pak už konečně do třídy, kde téměř začíná program. Filip pobrekává, cestou mi ještě říká, že nechce kobereček a že nechce aby šli ven, uklidňuji, že to zvládne a vyzvednu ho po obídku. Pusu, znovu po mě chce zopakovat kdy přijdu (také součást rituálu) a já během odchodu zachycuji jeho poslední zoufalý pohled a mávání.
Odjíždím ze školky a myslím na toho prďolku, že snad už je to dobrý. Ranní loučení je těžké u spousty dětí, u nás však i po roce školky, je to ráno velký stres. Ve školce je plačtivý už mnohem méně a to beru jako známku toho, že ač to trvalo opravdu dlouho, na školku si již zvykl.

Po běžném dni vyplněném nákupem či jiným zařizování a ideálně i prací (přivydělávám si jako fotografka a grafička – mám jako osoba pečující osvč na vedlejší činnost) se velmi rychle přiblížila doba oběda a po něm se již chystám do školky.

Filip je ihned v šatně nevrlý a rozčiluje se kvůli něčemu co ho ve školce rozzlobilo. Křičí po mě a zalézá pod lavici. Potom běhá po šatně a dlouho trvá ho přimět k obléknutí, přestože si stěžuje že má hlad a dožaduje se jídla, které ví, že dostane až doma. Když se konečně podaří odejít, jedeme směrem do města. Tam nastávají dohady na jakou zmrzlinu jít, je hned několik možností a nakonec vítězí výběr nejen podle druhu zmrzliny, ale i podle toho do jakého obalu kde dávají kornoutek. Filip je sběratel a věci jsou pro něj někdy důležitější než cokoliv jiného. Ubrousek ze zmrzliny musím ihned dát pryč a schovat a kornoutek obalit papírovým kapesníkem. Průběžně dodávat ubrousky na utírání pusy, po které teče zmrzlina, „pozor, tady teče, tady taky“ a pořád dokola, než zmrzlina bez větších potíží mizí v žaludku. „Chci ještě!“. Pravidlo jedna zmrzlina za den je ale neúprosné a tak jedeme dále.
Cestou jedeme kolem hřiště a Filip na něj ukazuje. Je tam ale více dětí, než považuji pro nás za přijatelné a ze zkušeností vím, že bych odtamtud Filipa do 10min vynášela řvoucího a kopajícího. A dnes si opravdu nechci kazit odpoledne. Socializaci raději cvičíme na poloprázdném hřišti a také ideálně jindy než po školce, po ní to už většinou bývá náročnější.. Takže svůj poznatek o příliš plném hřišti a že půjdeme jindy sděluji Filipovi a za jeho vzteklého „Tak jo, ale zlobím se!“, pokračujeme k domovu.

Filípek automaticky běží na zahradu, kterou sdílíme s několika sousedy. Naštěstí je volná a tak můžeme ještě nějakou dobu strávit venku. Filip tu má houpačku se kterou si vystačí docela dlouho. Točí se na ní jako káča, houpe se, běhá se koukat do sudu s vodou a míchá ho klackem, neustále něco povídá a rozebírá do detailu a ptá se mě dokola na stejné otázky. Po půl hodině, hodině, mám už hlavu jak pátrací balon.

Krátce po příchodu na zahradu si opět vzpomněl hlad a tak to risknu a po domluvě s Filipem běžím nahoru pro svačinu s tím, že za chvilku jsem zpět. Doma rychle chystám jídlo a otevřeným oknem slyším, že Filip na zahradě vříská jako by ho na nože brali. Když doběhnu dolů, zjistím, že důvod byla hloupost typu, že se třepí jakýsi provázek. Tak hlavně že se nestalo nic horšího.

Po příchodu domů přichází automaticky horší nálada, takže zutí i mytí rukou probíhá za fňukání a válení se po zemi. Umýt ruce Filip už někdy zvládne, ale pokud je unavený a je odpoledne, přichází často nervozita „Pořád je tam mýdlo!“ a pocit, že nejde smýt, nebo že ruce jsou stále moc mokré. Také se někdy odmítá dotknout kohoutku aby vypnul vodu, takže ho klidně nechá téci a proto je stále nutné ho při těchto činnostech, i přes jeho narůstající samostatnost, raději hlídat.

Když se tyto činnosti zadaří zvládnout, čeká nás ještě hodina až dvě do večeře. V závislosti na náladě a když se Filip vrhne sám do nějaké činnosti, dávám mu prostor pro volnou hru, ve které se díky školce velmi zlepšil a již nepotřebuje 100% času mojí veškerou pozornost jako dříve. Někdy je třeba vyplnit čas organizovanou činností, cvičením, zklidňujícími aktivitami a cvičením, nebo například malováním temperami (to Filípka narozdíl od běžného vybarvování baví) či čtením knížek.. Oblíbená je i hudba a tancování, převážně rotujícím stylem, který označuji jako po „Filípkovsku“. Když se někdy mezi tím podaří nejméně jednou procvičit logopedii, cítím se jako vítěz.

Někdy je vydržet do večera náročné, zvlášť když ani hračky nedělají to co mají, vše je špatně a záchvaty vzteku se střídají po pár minutách. V těchto záchvatech má někdy Filip pocit špinavých rukou, které si s velkým křikem stále dokola běhá umývat.

Mezitím přichází tatínek, ale Filip už takto večer těžko „přepíná“ na jinou pečující osobu a tak ho nějakou dobu vytrvale odmítá a posílá pryč.

Kolem 18h už většinou s vděkem povolíme pohádky na tabletu, při kterých se Filip nají několika rohlíků a na kousky nakrájených jablek, které si Filip zvládne sám napichovat vidličkou (samotné jablko by kvůli svým senzorickým potížím nevzal do ruky). Tento čas využíváme na to, že se s manželem v klidu navečeříme a vyměníme si nejnutnější informace. Po 19h se snažíme již směřovat k večerní rutině, koupání a přípravě do postele. To už bývá nálada značně náročná a tak se tyto večerní činnosti ve kterých mě někdy vystřídá manžel, dokáží dosti protáhnout. Nezřídka jsou prokládány záchvaty vzteku a řevu, protože Filip si zrovna vzpomene na spousty činností, které by ještě rád stihl a nechápe, že i když je nyní na jaře ještě světlo, je opravdu čas jít spát.

Kolem půl9 už jsme většinou v posteli snažíme se usměrnit dítko, které je paradoxně nejaktivnější z celého dne a splašeně běhá ode zdi ke zdi s pyžamem na hlavě, nebo se točí v kruhu. Naštěstí má ale rádo pohádky a svoje rituály a tak stačí několikrát zahrozit absencí čtení a brzy už ležíme v posteli a čteme. Nejčastěji oblíbeného Rákosníčka nebo Křemílka a Vochomůrku, vždy dvě kapitoly, které už známe skoro nazpaměť. Filip mě dokonce opravuje, když při čtení udělám chybu. Večerní rituál houpání, rozsvícení hvězdiček, pusa a dobrou noc! Tak snad už dnes vyjde i ten volný večer..