pecovat_ZIT_logo_pruhledne_WEB2
logo
modrelogo

Dana a Zdeněk

Těžko budu popisovat, jak vypadá můj den, protože opravdu každý je jiný, takže se budu snažit vypreparovat den typický.

Ranní vstávání lehce po šesté je u nás každý všední den, kdy jedeme v půl osmé do stacionáře. Ranních úkonů u syna je poměrně hodně, něco málo času musím věnovat i sobě…. , takže hodina a půl je tak akorát, abychom mohli vyrazit autem na Kladno. Než Zdeněk vstane, musím se rozkoukat, udělat svoji hygienu, obléknout se, uvařit čaj a připravit alespoň z části snídani.

Pak jdu syna vzbudit a začnou „pečovatelské úkony“ –  vylití bažantů, které má Zdeněk na noc z obou stran postele. V případě „nehody“ potřebné převlečení celé postele, což vyžaduje hodně improvizace a kouzel, aby se Zdeněk dostal na vozík čistý a voňavý. Pokud jde vše podle plánu – následuje podání léků, omytí celého těla na lůžku, oblékání na posteli a pak dopomoc při přesunu na vozík. Dále obouvám, připravuji věci na čištění zubů.

Zatímco si Zdeněk čistí zuby, dodělám snídani, připravím mu svačiny do stacionáře. Následuje společná snídaně, příprava baťohu a oblečení na cestu. Vyjedu s autem před garáž, pomůžu  s dooblečením, sbalím své věci, zamknu dům  a jdeme na přesun do auta.

Cesta do Kladna nám normálně trvá cca 10 minut, ale teď už dobrý měsíc cestujeme půl hodiny, protože město nám „odřízli“ od naší vesnice, takže objíždíme a navíc je Kladno rozkopané ze všech stran, takže se každé ráno posouváme v kolonách.

Když dorazíme do cíle, vyndám z auta vozík, pak Zdeňka a odvezu ho na místo. Problémem při jízdě na vozíku je Zdeňkovo špatné vidění, hlavně periferní, takže se nemůže v terénu pohybovat sám. Navíc je tak kurážný a samostatný, že to popírá – takže svádíme neustálý „boj“.

Vzhledem k tomu, že v DS pracuji teď už na půl úvazku, někdy mi péče o syna předáním kolegyním do času 15.00 končí. Většinu „volného“ času trávím úklidem domu nebo zahrady, praním, žehlením, vařením, zajišťováním restů – moje návštěvy lékařů, úřadů, dohánění administrativy do DS na domácím PC a nezbytnými nákupy. Občas si udělám chvilku na čtení, případně čistím hlavu nad sudoku.

Pokud jsem v DS – máme nepsané pravidlo, že o syna se budou starat jiní. Já tedy pracuji s ostatními klienty – tréninky kognitivních funkcí, zajištění hygieny a jídla atd. Do toho ale často slyším – „mamí…“, čemuž se naprosto nelze vyhnout.

Kolem půl čtvrté odjíždíme domů. Doma si většinou dáme společné kafíčko i s tátou a Zdeněk se pak obvykle zabaví sám – rád pracuje na počítači, luští si sudoku nebo křížovky.  Když je hezky, trávíme volný čas na zahradě – většinou tak, že já pracuji a syn radí co a jak….., případně se jedeme projet, protože Zdeněk není rád na jednom místě, tak cestujeme – tzn, že já tahám invalidní vozík. Je pravda, že jednou rukou pomocí páky syn pomáhá – jinak pořád slyším – „maminko, v pohodě, tak si odpočiň“. Alespoň nemusím trénovat ve fitku…..

Dalším pravidelným úkonem je trénink chůze – Zdeněk se musí jistit z jedné strany, v druhé má opěrnou hůlku – to děláme několikrát od odpoledních do večerních hodin. V tom se většinou střídám s manželem. Většinou alespoň jedno cvičení – buď přesun a zajištění na motomedu nebo cvičení na lehátku. Na odpoledne připadá i další pravidelný úkon – WC. Na mísu musím Zdeňka přesunout, nezvládá ani následnou nezbytnou hygienu – takže to je další můj fyzický a odolnostní trénink. Co se týká vyprazdňování do bažanta – to jednou rukou zvládá sám.

Během dne dohlížení na pravidelný pitný režim, během jídla dohlížení na malá sousta, občas řešení dávení.

Blížím se k večeru – příprava večeře, společné jídlo, úklid, sprcha, podání léků a uložení do postele, což obnáší přesun z vozíku, gel do očí, nasazení dýchací masky.

Někdy při posledních úkonech po desáté hodině moc nevidím a jsem ráda, že se do půlhodiny dostanu do své postele a většinou ne více než 10minutovému čtení „na dobrou noc“.

Redakčně neupraveno