Bára – jeden den s mými dětmi

Na kurzu „Pečovat a žít“ jsem dostala za úkol popsat můj běžný den. Je pro mě velmi těžké vybrat jeden za všechny, protože každý je jiný. Většina z nich má ale společné znaky, které zkusím co nejlépe popsat. Moje ráno začíná mezi 5 a 6 hodinou… Někdy ve 4, i dřív. Budík mít v podstatě nemusím, budí mě syn. On sice nemluví, ale ještě z postele vydává zvuky, kterými mi hlásí, že je vzhůru. Musím rychle vstát a jít za ním do pokojíčku, aby nevzbudil dcerku, jež spí vedle mě. V noci se nepočůral, tak ho posílám na záchod a dohlížím na něj (jinak si někdy ani nedojde, nespláchne, nebo si neumyje ruce). Pokud se blíží 6 hodina, půjčím mu na chvíli tablet, aby ještě vydržel sám v posteli. 6:10 – zvoní budík a my už opravdu vstáváme. Všichni tři. Pomáhám dětem s oblékáním (někdy míň a někdy víc – podle toho, jak jsou unavení… a nepříjemní). S úsměvem jde všechno líp. Syn dostává svou ranní dávku léku. Po ranní hygieně se přesuneme do kuchyně, kde připravuji dětem snídani. Děti jedí a já se připravuji ven mezi lidi (moje ranní hygiena a oblékání). A teď rychle bundy a obouvat. Co se nestačilo sníst a jde vzít do ruky, bereme s sebou. 7:05 – nasedáme do auta a vyrážíme směr ZŠ a MŠ.

Bydlíme v obci kousek za Prahou. Mateřská školka (kam dochází dcera) je od domova autem asi půl hodiny jízdy. To samé základní škola, kam chodí syn, ovšem jiným směrem. Cesta mezi městy, kde je ZŠ a MŠ trvá také kolem půl hodiny autem. Alespoň se to dobře pamatuje. Po ranním rozvozu dětí (se zastávkou pro čerstvé pečivo) jsem doma chvilku před 9 hod. Snídám, uklízím a pak sedám k počítači a telefonu. Připadá mi, že nic nestíhám. Mám na stole seznam věcí, co musím vyřídit. Nikdy mě nenapadlo, že s péčí o děti s hendikepem bude takového „papírování a zařizovaní“ – lékaři, raná péče, SPC, různé terapie, vzdělávací kurzy a semináře, úřady, nadace, různé služby a mnoho, mnoho dalšího. Od práce mě většinou vyruší až hlad, a tak pokud to stihnu, dám si oběd (bývá to tak 50:50).

V poledne opět vyrážím na své vyzvedávací kolečko. Nejprve pro syna do ZŠ, pak pro dcerku do MŠ a s oběma rychle na hipoterapie. Syn dostává svou další dávku léku. Terapeutka si je většinou „na práci“ bere postupně, protože má každý z nich jiný druh postižení, a lépe se s nimi pracuje odděleně. Já se zatím s tím druhým procházím nebo čas trávíme čekáním na dětském hřišti. A po hipoškách domů. Pokud nemají děti pevný odpolední program, vyzvedávám syna v ZŠ později, strávíme asi hodinu doma (většinou jídlem) nebo procházkou venku, a jedeme vyzvednout dcerku do MŠ.

Doma se zase jí svačina. Někdy mi přijde, že ty děti nedělají nic jiného (triatlon jídlo, zlobení, spaní), a já že pořád stojím v kuchyni a jídlo buď připravuji nebo uklízím po vaření. Často si hraji s dcerkou. Syn se přidá výjimečně, a to většinou na pouhou chvilku… ale i to je v mých očích velký úspěch. Po večeři, podání léků a večerní hygieně dětí, připravíme oblečení na druhý den a dávám děti spát. Ve 20:00 už mají být v posteli. A většinou jsou, ale mnohdy ještě desítky minut nespí. Ale já už si můžu v klidu sednout. Čeká mě ještě příprava svačiny na druhý den a zase ten úklid. Jsem unavená, ale konečně mám čas na sebe a nechci jít spát. A také mám ještě práci – musím se učit do školy a psát seminárky. A nebo si dám relax – sednu si k televizi a na chvíli „vypnu hlavu“. Dnes půjdu spát dřív, určitě, určitě se mi to dnes povede… Tak ne, tak tedy zítra. Je po půlnoci. Projdu koupelnou a padnu do postele. Tak moc se mi chce spát, ale přemýšlím, co jsem nestihla a co musím udělat zítra a na tisíc dalších věcí, které mi prodlužují usínání. Dobrou noc.