Emma a Kuba

Dnes asistuje Radka.

Od jedenácti třiceti do tří.

Já Jakuba vytáhnu z postele, nakrmím , vyčistím zuby a vykoupu.

Radka Jakuba obleče do ponožek, kalhot, trika, svetru , bundy a bot a do fusaku a odchází na tramvaj směrem Kobylisy a pak metrem na Pavlák. Sejdeme se tam. Jakub má dnes v Kateřinské na neurologii aplikaci botulotoxinu do nohou.

Já ješte vytřu, poklidím, hodím jedno prádlo do pračky a jedno do sušičky a skáču na skútr a jedu tam taky. Ve čtvrt se scházíme před klinikou, malinko před půl jsme na místě před ordinací.

Ještě odchytávám maminku, která je v Praze na skok a veze mi vajíčka a med, načež sestřička právě prochází a kouká na nás trochu vyděšeně. Vy jdete k nám ? Jee. Úplně mě to paralyzuje “snad jsem něco nespletla? “ odpovídám.

Sestřička odbíhá, něco řeší a pak říká. Vy ne, ale bylo to napsané jinde. Už se smiřuji s tím, že výsadek budeme muset provést znovu. Naštěstí je paní doktorka stále na místě a je tak hodná, že sundá kabát a vrhne se na to .

Šest obrovských injekcí do Jakubových stehen. Ujasňuje si zatím kam přesně, ze zprávy, kterou přináším od fyzioterapeuta. My z Radkou sundáváme Jakuba z vozíku, přenášíme na postel, vysvlékáme a posléze pomáháme držet nohy pří aplikaci injekcí. Jakub je statečný, jako vždycky.

Sestřička říká, vy máte takový štěstí, že Jakub je vždycky tak hezky oblečený, že si ho nejde nevšimnout, poznala jsem ho!

A já jsem jí opravdu vděčná za ten lidský přístup, který život dělá i v těžkostech hezkým.

S Radkou oblékáme Jakuba, zvedáme ho z lůžka, neseme do vozíku. Ještě trošku výš Radko šeptám. Zabere. Dali jsme to. Sama už sem chodit nemůžu. Nezvládám to fyzicky. Partner si taky pořád nemůže brát dovolenou.

Běžte, užijte si chvilku maminku povzbuzuje mě Radka, která už s Jakubem míří na tramvaj a domů. Jakub je spokojený. V metru potkal naší milou sousedku Kačku, paní doktorka mu vyká a na rozloučenou mu podává ruku a ještě se vidí, byť narychlo s babičkou.

Já kousek vyprovodím mámu a po cestě domů se zastavím pro chleba a na polívku v Antonínově pekařství v Karlíně.

Přiskotačím právě akorát ve tři hodiny a dvě minuty. Je konec dnešní asistence.

Jakub nejedl, musím ho položit, přebalit, nakrmit a takhle až do půl devátě večer, kdy dáme léky, zuby a pelíšek.

Volá mi kamarádka a ptá se proč jsme u sbírky navýšili limit na 331 tisíc? 231 tisíc stojí elektrický vozík a na ten už máme.

Je objednaný a příště už na kliniku doufám, pojede na něm. Ten zbytek je na asistenci….právě takovou asistenci, třeba jako byla dneska. 3,5 hodiny = 525 korun. A to jsem si nestihla dát ani kafe.

Autorka fotografie ALENA PLAVEC.