Ivana a Vojta

    Jmenuji se Ivana a je mi 66 let, synovi Vojtovi je 35, je o 10cm vyšší než já a váží 77kg. Má progresivní metabolické onemocnění. Je to, čemu se říká ambulantní vozíčkář, za určitých okolností (má dobrý den, dobrou náladu a úkol před námi není příliš náročný, aby ho nestresoval), dokáže ujít několik metrů, nebo i desítek metrů. V opačném případě je obtížné ho i postavit.

     Dnes máme celkem běžný den, ráno vstáváme do stacionáře. Vojta se vzbudil sám, těší se, že půjdou pracovat do dílny. Pomohu mu vstát, doslova zvedám za ruku a předloktí silou do stoje, a dojít ke stolu. Má velmi špatnou stabilitu, potácí se, musím hodně zapnout svaly, abych ho udržela ve vzpřímené poloze a zabránila případnému pádu. Od dětství má velkou ztrátu sluchu, 80%, tak mu hned nasazuji sluchadla. Už mám připravenou snídani, dávám mu léky, naštěstí prášky polyká jak pelikán ryby. Vojta snídá sám, na to, že bryndá a drobí, se nehledí, hlavně, že jí sám. Nyní je čas na toaletu. Zuby mu čistím elektrickým kartáčkem já, sám by to už nezvládl. A obléknout, musím ho postavit, držet a současně oblékat, není to snadné. Hotovo, můžeme vyrazit.

     Náš dům je v historickém centru, žijeme ve druhém podlaží a máme čerstvě nainstalovanou schodišťovou sedačku, to je velký pomocník. Tak v kuchyni oblečeného Vojtu zvedám a opatrně jdeme k sedačce, jedeme dolů. Miluje technické věci, tak si ji ovládá sám, trvá to sice dvakrát déle, než kdybych ji řídila já, ale má takovou radost. Dole obout boty, obléknout, čepice, rukavice … už aby ta zima byla pryč. 20 metrů k autu dnes Vojta ujde a vozík už mám od manžela naložený. Ještě zkontrolovat pásy a jedeme, je to jen pár kilometrů. Ve stacionáři vyndám vozík, vyndám Vojtu, posadím na vozík a jedeme dovnitř. Z bezpečnostních důvodů trvají na tom aby, byl na vozíku. Ve stacionáři nechodí, oni se bojí pádu a ani fyzicky ho vodit za ruku nezvládnou. Je to problém feminizace sociálních služeb, tady by se chlap fakt hodil. Já dnes odjíždím cvičit do fitka, chodím tam pravidelně, musím si udržovat fyzičku. Potom nakoupit, a protože je pondělí, jdu na městský úřad (výměna oken) a na sociální odbor (vanový zvedák bude co nevidět nutností). Manžel pracuje doma, máme obchod s autodíly, tak ještě uvařit oběd.

     Jsou dvě hodiny, jedu vyzvednout Vojtu. Odpoledne se s manželem střídáme, je těžké Vojtu zabavit. Dokud byl schopen samostatné chůze, byl velmi aktivní, pořád někam chodil, na chalupě hrabal listí, dokonce štípal dřevo. To už je dávno pryč, bohužel. Dnes je to tedy na mě. Ve stacionáři Vojtu vyzvednu a na vozíku jedeme k autu. Naložit Vojtěcha, naložit vozík a jedeme. Dnes svítí slunce, sice je zima, ale dáme přes nohy takový polopytel a půjdeme s tetou Janou a její dcerou ven. Jedeme asi půl hodiny, už nás čekají. Vyndat vozík, posadit na něj Vojtu, přikrýt nohy a vyrážíme. Už máme svůj pravidelný okruh zhruba 4 kilometry, během kterého se zastavíme v hospůdce, my na kafe, mládež teď v zimě na čaj, až se oteplí i pivo si dají. Je půl páté, vracíme se k autu. Naložit Vojtu, naložit vozík, loučíme se a jedeme domů. Doma opět vyložit Vojtu, to už je tu manžel a pomáhá ho posadit na sedačku a jedou nahoru do bytu. Zůstávám dole, v prádelně věším prádlo a zapínám další pračku. Nahoře Vojta svačí u počítače, je to nešvar, ale on to má rád. Večeříme kolem 19 hodiny, a potom se podíváme na zprávy. Dnes je v televizi hezký film a Vojta se chce dívat, využiju toho a dám mu na koleno domácí elektroléčbu, moc mu pomáhá od bolesti a otoku kolene, ale nemá jí rád. Já zatím uklízím kuchyni a ukládám nákup, který navečer přivezl Rohlík. Film skončil, jdeme se mýt, zatím to zvládá ve sprše ve stoje, ale jak dlouho ještě? Musí nám asistovat manžel, koupelna je prostě kritické místo. Nesmím zapomenout na večerní prášky. S manželem ho každý za jednu ruku vedeme do ložnice, obléknout pyžamo, a šup do postele. Vojta spí dobře, bývaly ale doby, kdy vstával 3-5x za noc, to bylo únavné.

     Na hodinách je 22.30 jdu se umýt, přemýšlím, jestli si na chvíli sednu k počítači, půjdu pověsit prádlo nebo budu koukat na televizi. Zrovna ale píše Maruška, tak spolu řešíme obvyklé problémy našich zlatíček, lékaře, nedostupné léky, pomůcky, peníze…… Řeším já vlastně něco jiného? Den končí, jdu spát, je 23.40.