Máma ve střehu

Je 5:14, slyším zívání a cupitání a co nevidět má pětiletá princezna dorazí za mnou do ložnice. Kam se hrabe zrychlení formule, musím okamžitě vyskočit a chytit dcerku, má mokrou plenku i pyžamo a v ruce už drží manželova pracovní sluchátka, která cestou stihnula někde vzít a chystá se je začít okusovat. Po rychlém vyřešení hygieny a uklizení sluchátek a dalších věcí z dosahu, se snažím dceru položit vedle sebe a zazpívat jí nějakou písničku. Vydrží celých 15 vteřin, na které ještě v naději zavírám oči. A už skáče na posteli, překračuje manžela (=šlápne mu málem na hlavu) při snaze dostat se k jeho telefonu na nočním stolku. Na stolek si stoupne, má tam lepší výhled z okna. Jsou zatažené žaluzie, které v mžiku chytá a snaží se je strhnout. Vytahuji je a definitivně končí přítmí a tím pádem začíná další den.

Ještě hodinu a kousek si zpíváme a povídáme pořád dokola jednu pohádku. Po nějaké době se k nám přidává tříletý syn, dcerky prozpěvování o hlasitosti startující stíhačky mu moc spát nedovolí, ale už se to nějak naučil. Stejně jako manžel i sousedi v paneláku. Naštěstí se přistěhovala nějaká rodina se psem, který hlasitě štěká, takže už nemusím mít výčitky rušení nočního klidu tak velké, máme konkurenty:-)

Děti snídají, poskakující dcerka půlku croissantu sní, půlku za hlasitého prozpěvování s plnou pusou rozdrobí a rozprská po bytě. Připravuji věci do školky, uklízím kuchyň, vyndavám prádlo ze sušičky, dávám prát další. Pračku během rána dcera tak třikrát vypne a já si opětovně připomenu, že je sice skvělý mít dětský zámek na dotyková tlačítka na ovládání pračky, ale je k ničemu, když hlavní vypínač je hned vedle a je manuální. Syn se snaží užít si ranní pohodičku u pohádky a jogurtu s rohlíkem. Pohodičku naruší dcerka, která ukousne kus rohlíku – “mami můžeš mi to přilepit” ? Těžko se mi synovi vysvětluje, že rohlík se slepuje těžko a ukousnutou špičku znovu zařídit nedokážu. Prý mám rohlík upéct… no nic. Otočím hlavu a vidím princeznu s nožem v ruce, aha, jak jsem přiběhla ke řvoucímu synovi, zapomněla jsem nůž na prkénku, krájela jsem jablka. Nůž odeberu, dám na poslední volné vysoké místo, kterých v bytě spolu s růstem dcerky ubývá. Každodenní vysvětlování nebezpečí nepomáhá a nůž patří k oblíbeným hračkám. Nevím, jestli mi nerozumí, nevnímá, nechce mi rozumět nebo prostě je impulzivita k hraní s nožem tak velká a nekontrolovatelná… Jdeme se oblékat – vtipy s oblékáním dětí, které jsou přirovnávány k chobotnici mi přijdou opravdu úsměvné… Moje chobotnice má chapadel asi tisíc, utíká, kouše, skáče, otevírá okna, bere ukryté nože, okusuje knihy a papíry – hle, to byla vyplněná přihláška na tábor a pravidelně si pracně navléknuté oblečení polije nebo upatlá. Jsem vděčná za paní učitelky ve školce, kterým je špenát smíchaný s pastou na zuby na tričku dcery úplně jedno. Ještě učesat a vyčistit zuby…. pro vysoce senzoricky citlivé dítě, pro kterého je kartáček příjemný asi jako rejžák nebo žiletka v puse a hřeben cítí spíš jako sekačku na trávu je to chvíle podobná mučení a mně to každý den znovu a znovu mrzí a přemýšlím, jak jí bolestivý zážitek aspoň trochu zmírnit. Stejně tak mě ale mrzí 25 tisíc, které místo na dovolenou padlo na opravu dcerky zoubků v analgosedaci. Ještě syn a můžeme vyrazit. Obout boty, bundy, batůžek… V tu chvíli se během třiceti vteřin obléknu a učešu já, vyčistím zuby a hodím do batohu to nejnutnější a za hlasitého pokřikování “výtahu, výtahu” sjedeme ven. Tam už prozpěvování neprostupuje až do morku kostí, takže si hlava oddychne. S nadějí, že budu mít dopoledne chvíli klid, rozvážím děti do školek – jsou od sebe půl hodiny autem.

Zaklapnu bránu od školky, sednu do auta a poprvé od probuzení, což jsou v tuhle chvíli už víc než 4 hodiny, se nadechnu a nemusím být neustále ve střehu. Teď přichází ta chvíle, kdy si všichni myslí, jaká je to pohodička – děti jsou přece ve školce a já mám volno. Mám 5 hodin, což je luxus. Je to první den, kdy jsou děti po 3 týdnech ve školce oba. Čeká mě tak dlouho odkládaná práce a vyřizování emailů terapeutům, objednávání k doktorům, snaha o vlastní pracovní uplatnění, úklid a nákup, návštěva úřadu práce, zajít se, po dvou odložených termínech, podívat na psychiatrické oddělení, kam mi radí poslat dceru (haha, ani náhodou, ale podívat se tam musím, abych měla čisté svědomí), vyzvednout potvrzení u doktorky, zaplacení nahromaděných faktur… Hlava jede na plné obrátky a je mi jasné, že to všechno nestihnu. Takže někde sehnat snídani a kafe, na to ráno doma fakt čas nebyl a podívat se na to všechno realisticky a trpělivě odškrtnout alespoň pár věcí ze seznamu.

Oběd dneska bude zase jen do ruky po cestě a aniž bych si to uvědomila, zvoním na dveře školky a jdu pro dceru. Takže tohle byla ta chvíle pro sebe, doba, kdy bych měla podle některých pracovat a zároveň doba, kdy mám nabrat síly na odpolední maraton, kdy nemůžu polevit v pozornosti ani na vteřinu. Doba, kdy si přeci můžu zajít na kafe s kamarádkou, nebo zacvičit, nebo se jen tak jít podívat po obchodech, vyspat se… Doba, kterou mi někteří dokonce závidí, ti, co musí chodit do práce. Ti, co si v kanceláři v klidu vypijí kafe, které jim firma zaplatí, s kolegyní si řeknou, co nového, dojdou si v povinné pauze na dotovaný oběd. Přeji jim to všem, moc bych chtěla chodit do práce. Pracovala jsem dost dlouho, než se nám děti narodily. Vím, jaké to je, že je to náročné a vyčerpávající. Ale slovo náročné pro mě už nabralo trochu jiný význam.

Rozesmátá dcerka mě vítá ve dveřích, paní učitelka si viditelně oddechne a pouští její ruku…. dcerka nadšeně poskakuje a bere do rukou a pusy vše, co je v dosahu. Spolužákovu papriku, fixu, obrázek a boty. Naštěstí jsem po tom “volném” dopoledni odpočatá a věnuji tak veškerou pozornost a rychlost a hbitost své dceři. Obléknout a ven, pěkně centrem na metro. Cestou se po nás otáčí už jen pár lidí, dcerka se snad trošku lepší v té své hlasitosti a ruch města tomu konkuruje:-) Jdeme na ergoterapii. Bojím se, že takhle odpoledne už to nebude ono, dcerka je unavená, ale nejbližší volný dopolední termín je až za 8 měsíců, tak to zkusíme. V metru by dcerka mohla konkurovat tomu hlasateli stanic – všichni v našem voze slyší název jednotlivých stanic asi třicetkrát, dcerka má dobrou náladu. Jen jeden zamračený obličej si myslí, že “buď už konečně zticha” vyřeší situaci. Nevyřeší, to je překvápko. Jsme na ergoterapii, je znát únava. Ale snažím se dcerku mírně navést k tomu, aby něco zkusila, přeci jen těch 1100 Kč za 50 minut je dost. Raduji se z toho, že má pětiletá holčička dá dřevěného delfína na obrázek delfína a dokáže zmáčknout kapátko s vodou, uf, pro dnešek hotovo. Do hlavy se mi v reakci na její úspěchy při cvičení nevítaně vkrádá myšlenka na budoucnost. Co všechno naše dcera jednou dokáže, postará se o sebe? Bude umět číst? Psát? Bude umět mluvit ve větách? Najde si někdy kamarády? Manžela? Budu jí smět někdy v dospělosti nechat o samotě, abychom s manželem mohli sami na dovolenou? Co bude, až s manželem zemřeme? Aktivně myšlenky odkládám a potlačuji, na žití “teď a tady” aktivně pracuji se svou terapeutkou.

Naštěstí jsem auto dopoledne zaparkovala před ergoterapií, další cestu metrem bychom už daly těžko. Připoutávám dcerku do sedačky a opět si vydechnu, chvíle, kdy můžu mírně polevit s pozorností, protože dosáhne jen na pár věcí v autě. Pouštím písničky – pokolikáté že to dnes slyším Běží liška k Táboru?, ale je mi to jedno, dcera je spokojená.

Jedeme domů, tam už je syn s babičkou. Mám obrovské štěstí, mohla ho vyzvednout ze školky a stavit se s ním na hřišti. Je půl šesté. Jsem dost unavená, ale není na to čas:-) Syn mě přivítá skokem do náruče, trochu zavrávorám a pouštím tak ruku dcery, která v botech proběhne celý byt, v kuchyni stihne hodit korálek babičce do kafe, šlápnout na bráchovo auto a najít někde kus ranního croissantu. Tak rychle umýt ruce = jít se nechat postříkat vodou. Dcerka je ráda, že vidí bráchu, tak ho bouchne do hlavy a zatahá za vlasy. Je na sebe pyšná, jak ho pěkně přivítala. Naštěstí se síla jejich projevů mírní a synova odolnost zvětšuje, tentokrát to prošlo bez většího zádrhelu. Děti mají hlad a já vlastně taky. Dceři pouštím písničky, syna přesvědčím, ať postaví z dupla loď a jdu vymyslet, co k večeři. Babička se loučí, říká, že přece za chvilku přijde tatínek, tak to už zvládnu. Kývu a vidím na ní únavu, tak ani neříkám, že tatínek má večerní meeting a dorazí vyčerpaný po složitém dni v práci tak tak na uspávání dětí. Za asistování dcery, která mi ujídá jídlo pod rukama a je jí úplně jedno, že se mrkev zrovna snažím rozkrojit ostrým nožem, dávám rychle něco na zadní dvě plotýnky sporáku, na ty přední už dcerka dosáhne a nevnímá, že je to vroucí. Přichází syn, a přímo pod nohama z polštářů, deky a matrace staví moře pro tu loď. Mám radost, jak je nápaditý, menší radost, že u hořícího sporáku jsme v místě širokém jeden metr já, dcera i syn. Snažím se dceru přesvědčit na večerní cvičení neurovývojové terapie. Je to tak 5-10 minut a naštěstí jí to celkem baví. Uděláme sluníčko, kolébku a štěňátko a já se každý den modlím, aby úvodní konzultace v ceně šesti tisíc, kde nás terapeutka naučila tyhle tři cviky, byla k něčemu. Uvidíme, za týden jdeme na kontrolu. To už je jen za dva tisíce… Honem ke sporáku, než jsem se zvedla já, tzn. o vteřinu později, dcerka se chystá ujídat částečně hotové jídlo. Syn se dožaduje mé přítomnosti a účasti ve hře. Jasně, že spolu můžeme nasednout na vor. Hned, jak přehodím další prádlo v pračce. Uf, vypadá to, že poslední slovo jsem ráno měla já a pračka doprala a dosušila vše, co měla, aniž by to dcerka stihla vypnout počtvrté. Z voru se snažím zamíchat zeleninu. Rýži k ochutnání, kterou jsem měla na lžíci, už asi snědla dcerka – jasně, snědla a vysypala do voru. Považuji rýži za hotovou. Tak teď ještě logopedické trénování vět. Značně unavenou dcerku ještě posazuji ke stolu, což je pro ni hotové peklo. To totiž znamená, že pět minut nemůže poskakovat a pobíhat. Ale snaží se co může, i když to je dnes spíš režimové, vím, že hlava jí už moc nepracuje. Tak si kartičky bere do pusy a to, co jsem včera v noci zalaminovala, rozkouše. Nevadí, říkám si, i když únava a tím snížená schopnost tolerance se projevuje i u mě. Nasedám na vor a nandavám jídlo na talíř, je po sedmé. Dobrý čas. Dcerka mi ujídá rukou jídlo z talíře. “Budeme jíst u stolu lžící”, snažím se jí vysvětlit, ale vím, že i když se snaží, nerozumí mi. Zatím se syn rozčiluje a vzteká, že má rýži ve voru a ve vlasech. Potřebuji na vteřinu na záchod. Opouštím vor a po vteřině slyším, že se něco děje – výraz “už budu”, který se za roky mateřství přesunul z ložnice spíš na záchod, vykřikuji v naději, že děti se sporem počkají. Haha. Syn něco dceři udělal – nevím co, dcerka neumí říct, kde ji co bolí. Spoléhám na přiznání syna. Naštěstí to klapne, tak za křiku dcerky, vysvětlování syna, že ji prostě musel uhodit a mé snahy o výchovný moment, hladím pokousaná záda.

Jdeme večeřet. Dcerka většinou sní jídlo dřív, než ostatní usednou ke stolu. Vážně. Takže sobě ani nenandavám, zatímco syn v klidu dojídá, jdu dcerku mučit čištěním zubů do koupelny. Ještě vitamíny, rybí olej, sirup na alergii, namazat ekzém a můžeme oblékat pyžamo. A modlit se, že na sebe nestihne nic vylít. Přichází manžel. Naštěstí vidí, že večeře teď nepřipadá v úvahu, tak se po chvíli vzpamatování se a převlečení, což mi připadá jako absolutní věčnost a jemu jako vteřina, po pár maminkou nenahraditelných větách otce a syna, přesouvá s dcerkou do pokojíčku a jde jí zpívat a vyprávět pohádku. Těší se na sebe, dcerka je klidnější a usíná s tatínkem rychleji, než se mnou. Je osm hodin.

Začíná mi chvíle, kterou mohu věnovat jen synovi. On si ji chce užít a chce, aby byla co nejdelší. Já si jí také chci užít. Těším se na to každý den. Ale vím, že každá chvíle s ním znamená míň času na spánek. Nakonec oba usínáme těsně před desátou. Čas pro sebe se u nás večer nekoná, ten jsem přece měla dopoledne. Nebo ne?