Jeden den – Petra a Monika

Pokud se v noci nebudíme, tak většinou vstáváme kolem 7h00. Moni se už vrtí a zvědavě nadzvedává hlavičku, aby svými hnědými kukadly zahlédla, kdo jako první odpoví na její „huhůůůůůů a pipipipíííííí“.  Manžel je odvážlivec, který vstane a dcerku pozdraví, než to já si dávám ještě 5 minut, než mě pravidelné výskání také vyžene z postele. První kroky vedou na záchod a pak hned vzápětí do kuchyně. Moni miluje jídlo, které si až gurmánsky dokáže vychutnat. Na snídani se podává její oblíbená kaše s banánem a rostlinným mlékem. Léky podáváme současně a musíme stihnout do 8 ráno, neboť včera dostala noční dávku brzy, tak aby nevznikla velká prodleva.  

Kdyby byl interval moc dlouhý hrozil by epileptický záchvat, jako minule kdy ani po 40 mn. a dávce Diazepamu křeče nepovolovaly, až musela přijet záchranka. To bylo před měsícem a půl. Dnes se záškuby celého těla opakovaly. Moni byla při vědomí a pohledem prosila o pomoc, aby tělo, které najednou neměla pod kontrolou, šlo do klidu. Přivolaný zdravotní personál čekal, až zabere první Diazepam, když to trvalo déle než 5 minut, aplikovali další rektální tyčinku. Opět jsme čekali a tělem Moničky projela další vlna. Třetí dávku jsme dali pusou ve formě tabletky a po 50 mn. stále se vracejících záškubů, jsme nakonec nasedli do sanitky a jeli směr FTN Krči. 

Člověk by řekl že po tak vysoké hladině léků, bude dcera někde v éteru a prospí celý den. Naše Moni je však celkem farmako-rezistentní, takže místo spánku bedlivě pozorovala, co se kde šustne a rozhlížela se po svém novém okolí. Máme pokoj samy pro sebe, jídlo nám sestřička přinesla na stůl, takže pokud by člověk opominul, že je v nemocnici, byla by to celkem pohoda.

Já jsem ještě otřesená z ranního dobrodružství a Moni výská na celé oddělení. Ne a ne usnout, než to mě těžknou víčka. Na chvíli se natáhnu na vedlejší postel a pravidelným „pššššš“ uspím místo dítěte sebe samu. Vzbudí mě rámus, kdy slyším, jak někdo kope do kovových tyček postele a na zem spadla hračka. Kouknu na mobil a zjistím, že jsem „spala“ něco málo přes 6 minut. 

Ráda bych si vzala Moni do postele nebo si s ní hrála v herně, ale dojde mi poměrně rychle, že doby, kdy jsem s ní byla naposledy hospitalizována a snadno jsem ji popadla do náruče, jsou nevratně pryč. Malá velká váží skoro 45 kg a měří 155 cm. Sice má stále potřeby a projevy miminka, i když jí letos v létě bude 14 let. Lehnu si tedy k ní a začnu předčítat knihu o Mary Poppins. Poslední dobou Monička miluje čtení, a tak se díky ní i já vypravím do světa fantazie a zasnění se.

Únava na mě začíná víc a víc doléhat, ale dcera mi nedovolí vzdálit se ani na krok. Doma mám hranice stanovené dobře, ale v cizím prostředí veškerá pravidla odpadnou. Na posteli se mi ji celkem nekomfortně přebaluje a krmí, ale nechci jí dávat do vozíku, neboť by se do malé místnosti sotva vešel. Navíc ho musíme nechávat venku na chodbě. Také nechci pokaždé prosit sestřičky, ať mi pomohou dát dcerku do vozíku, sama už ji bohužel neunesu. Přemýšlím, jak jí zítra vykoupu, až bude mít natočené EEG a dlouhé vlasy slepené gelem. Na okamžik mě přepadne pocit bezmoci a smutku, když si uvědomím, že mou malou velkou holku už fyzicky skoro nezvládám…Zaženu negativní myšlenky a snažím se soustředit na tady a teď.

Moni pomalu usíná. Zhasnu a potichu se vyhrabu na postel, která však zavrzne při každém pohybu. Moni se začne smát, nesmírně se jí líbí vrzající zvuk spojený se šustěním, co vydává podložka, kterou má pod sebou. Tohle bude ještě zajímavé. Opět jemně zasyčím „pšššššš“ a beru si notebook. Musím si znovu přeplánovat všechny aktivity, co jsem měla na pořadu dne. Minulý týden byla Moni doma kvůli probíhající karanténě v její speciální škole a nyní jsme v nemocnici. Spouštím počítač, chytá se wifi síť a jen tak tak stihnu odeslat první a poslední email, než mi program nahlásí, že stránka je nedostupná. Zkouším ještě asi 10x, než mi dojde, že free wifi je prostě až moc slabá a já mám chuť nejen počítač vyhodit z okna. 

Beru mobil, kde mám neomezená data a co jde, vyřeším touto cestou. Volám muži, že jsme ok a že Moni usíná v dobré náladě. Mám pocit, že celou tuto výpravu bere jako bezva dámskou jízdu. Pokouším se to vnímat, jako ona a alespoň na okamžik se usměji. Jo, Monče stačí tak málo ke štěstí…. Domluvím s mužem, vyklouznu do koupelny a když se vracím na pokoj, chodbou se rozléhá smích a výskot. Nejde nepoznat hlas mé dcerky. Nadechnu se a otevírám dveře. Moni je odkrytá a huláká radostí. Plán je jasný – tahle noc se prostě nesmí zaspat, když je tu všechno tak zajímavé…

Jsou 3 hodiny ráno a já stále nespím. Moni se před chvílí překulila na bok a jemně oddechuje. Já jsem v pozoru a snažím se nevnímat všechny ty potenciální rušivé zvuky. Konečně usínám i já. „Dobré ráno, děvčata“, zavolá sestra a rozsvítí. Je kolem půl sedmé ráno a já spala necelou hodinu. Píšu muži, že s Moni je vše ok a její tělo se nyní netřese záškuby, nýbrž natěšením, co parádního nás dnes ještě čeká. 

Po třech dnech jsme doma a já se těším nejen na to, že se snad konečně vyspím (bláhové přání), ale také že doženu své plány, které musely počkat. Kouknu se do pokojíčku, kde spinká Moni jak Šípková Růženka a celou mou bytostí projede pocit hluboké lásky, ohromné mateřské něhy, vděku a pokory nejen k ní, ale i k životu samotnému. Zvládli jsme to! 

Naplánovala jsem si příjemný večer s mužem, kdy budeme spolu jen my dva…Je 21 h, film na DVD pomalu končí a vedle mě slyším pravidelné dýchání a jemné chrápání. Kouknu se na manžela, který usnul a přetáhnu přes své tělo deku, které během hodiny zchladlo. Tak jsme opět odpadli. Nádobí z oběda a večeře bude zase muset počkat do zítřka, protože nebyl čas vyprázdnit myčku. Koš na prádlo, jehož plní asi čtyři várky pračky po cestě do ložnice zasunu pod stůl, aby nás v noci nestrašil.  Nakonec zítra je také den, ne.

Vyvenčíme psa a jdeme do ložnice. Sotva ulehneme, ozve se kňourání z dětského pokojíčku. Kdyby Moni mluvila znělo by to asi takto: „Mamíííííí, tatííííííí, mamííííí, tatííííí…jsem vzhůru a chce se mi kakááááát. Mamíííí, tatííí, bolí bříškoooo….Mamííííí, tatíííí.“.
Vstáváme, jdeme do pokojíčku, manžel zapíná Krtečka a já jdu hledat další rozptýlení. Je skoro 23 h a Krteček stále hraje. Usínání bude dlouhé…Ještě že jsme zítra doma…