Gabriela a Péťa

„Sama bych s dítětem (s postižením) nikam necestovala.”

Tuhle větu jsem slyšela už mnohokrát. A vlastně ji chápu. Když máte dítě, které potřebuje více podpory, miluje stereotypy, hůř snáší změny, má vlastní tempo a k tomu přidáte letiště, dlouhé přesuny, cizí jazyky, jiné jídlo, nové prostředí a několik týdnů mimo domov, nezní to jako recept na pohodovou dovolenou…

Když se otevřely hranice, bylo mi 11 let. Protože mi šly cizí jazyky, naši mě podporovali ve všech školních výletech do zahraničí. Oni sami moc možností neměli, ale mně i sourozencům to dopřát chtěli. To bylo hlavně po Evropě. Mimo Evropu jsem začala cestovat až kolem 30 let. První byla Kuba, pak Vietnam, pak zase Kuba, Mexiko, Indie…

A pak přišel Péťa. První tři roky jsem řešila hlavně to, aby se rozchodil, ale i tak jsme vyjeli, tehdy ještě s jeho tátou na Krétu a do Chorvatska a já tak mohla být u svého milovaného moře. Pak táta odešel a já se s Péťou vydávala po Evropě, do Egypta a na další řecké ostrovy. Ale pořád mě to lákalo dál.

A tak, když mu bylo devět, jsme to zkusili. A protože se to povedlo, pak znovu. A znovu.

Ve dvou jsme strávili několik týdnů v Thajsku, Dominikánské republice, Albánii, … Ne vždy bylo všechno jednoduché. Byly dny, kdy jsem si říkala, že doma na gauči by to bylo lepší.

Ale zároveň jsem zjistila něco důležitého. Že Péťa není překážka mých snů. Je jejich součástí. Je to parťák, který chce mnoho věcí vidět, zažít a jako Vilík (PWS) zejména ochutnat.

Ano, je to vystoupení z komfortní zóny – možná často více pro mě než pro něj. Já se na všech cestách totiž krom obvyklých rolí matka / otec / terapeutka / pečovatelka / uklízečka stávám navíc učitelkou a animátorkou. Navíc na všech delších cestách zároveň pracuju, protože musím zajistit naši obživu. Takže první dny ladím program dne – podle posunu času – kdy práce, kdy a kde úkoly a terapie, kdy výlety… Náročné je to tím, že třeba 5 týdnů sama s ním už někdy trochu psychem zavání, protože nemám prostor pro sebe, jako když je ve škole nebo na chvíli u našich…

Péťa je v tomhle neuvěřitelně flexibilní a vlastně si nehledě na lokalitu jede stále v tom svém – donekonečna řeší, co bude k jídlu, co budeme dělat (ano, jeho úzkosti, snížený intelekt nebo ujišťování se projevuje opakováním otázek) a co bude další den. Někdy potřebuje více času (jako i doma). Některé věci musíme plánovat jinak než ostatní.

Ale zároveň vnímá svět kolem sebe mnohem víc, než si lidé často myslí. Pamatuje si místa, lidi, zážitky. Ochutnává nové věci. Poznává nové kultury a místa. Učí se fungovat v nových situacích. Přizpůsobuje se. Roste. Místo sezení ve škole se učí poznáváním světa.

A já vlastně taky. Trénuju svou trpělivost, flexibilitu a poznávám svět trochu jinak, protože vyhledávám místa a věci pro něj, které bych sama nevyhledávala.

Ani terapie a školu nezanedbáváme. Jen jsme je přestali oddělovat od života. Něco procvičujeme na letišti, něco ve vlaku, něco na pláži nebo při objevování nového místa. V batohu máme knížky, hry, pracovní sešity, křížovky i tablet. Ale největší školou je často právě ten život kolem.

Komunikace. Orientace. Čekání. Spolupráce. Nové chutě. Nová pravidla. Noví lidé.

Po letech terapií a makání už nemám pocit, že bychom si museli vybrat mezi rozvojem dítěte a životem. Naopak. Myslím, že se to dá skloubit a nejpřínosnější jsou situace, kdy spolu vystoupíme z komfortní zóny a vydáme se někam, kde jsme ještě nebyli.

A co nás čeká teď? Mám(e) hodně plánů: polské pobřeží na kolech, Arménie nebo Gruzie, Japonsko, Vietnam…

Jsou i místa, kam Péťu nevezmu – třeba na trek po horách nebo po Madeiře, ale jinak už spíš nedovedu vyjet bez něj.

Za těch jedenáct let jsme se oba naučili fungovat trochu jinak, přizpůsobovat se, improvizovat a objevovat svět po svém. A možná právě díky tomu jsem zjistila, že nemusím čekat na ideální podmínky ani na to, až bude všechno jednodušší.

redakčně neupraveno