Hanka a Míša

Ráno mám štěstí, že jsem se vzbudila dříve než Míša. Mohu si leccos připravit, to je takový klid! Když se Míša začíná vrtět v ložnici, jsem i po snídani a mohu se mu naplno věnovat. Dáme se do obvyklých ranních činností a Míša neustále mluví o tom, že ho ve škole čeká plavání, na které se „bojitěší“, tedy že se zároveň bojí i těší. Říká, že trenérky jsou hodné a věnují se mu zvlášť, nemusí dělat vše, co ostatní děti. Přesto má obavy, jestli to zvládne. Docela se mi daří být nad věcí a být mu oporou. Přesto se mi dost uleví, když se s ním před školou rozloučím. On málokdy dělá v mluvení přestávky a většinou dokola opakuje to samé a pořád očekává podporu z mé strany. Potom, co jsem docházela na filiální terapii, s tím dokážu lépe pracovat. Nesnažím se už řešit jeho pocity ani ho před nimi chránit, jenom je beru na vědomí. Vidím, že to má dobrou odezvu, Míša se stal méně útočným.

Nakoupím jídlo u nedalekého Alberta a nákup odvezu domů. Naštěstí bydlíme blízko školy – tehdy před dvěma lety jsem měla velikou radost, když sem Míšu přijali, i když to nevypadalo moc pravděpodobně. Míša je autista a v Modré škole otvírali pouze logopedickou třídu, zájemců bylo hodně. V té době jsem čas od času zavolala řediteli školy a ptala se, jestli se neuvolnilo místo. Pan ředitel se smál, že když budu takhle pořád otravovat, nakonec se třeba místo najde. A opravdu, nakonec někdo z vylosovaných žáků nenastoupil a místo bylo naše.

Potom jedu navštívit svého tatínka do Senevidy Jasmín (bývalý Alzheimer Home), už bohužel není schopen se o sebe starat. Vezu mu nějaké letní oblečení a jeho oblíbené hořké čokolády. Pořízení je s ním docela těžké, ale je rád, že mě vidí. Ještě ho často navštěvuje jeho nejlepší kamarád z dětství. Moje maminka bohužel moc ne, prý na to nemá nervy, což docela chápu. Tatínek tráví čas třeba tím, že skládá útržky čistého toaletního papíru a provléká je skrz žebra ústředního topení. Nebo sleduje vypínač, protože podle něj v něm je zabudovaná kamera a on je zvědavý, co se tam zobrazí.

Ráda bych si s tatínkem popovídala, ale rozhovor dost vázne. Jinak je v jeho pokoji docela příjemně, je tu dost prostoru a otevřené okno na sever, kterým proudí dovnitř chladivý vánek. V poledne přinesou oběd, polévku a plněné knedlíky. Ty jsou docela chutné a je jich opravdu hodně, tak nakonec dojídám, co zbylo. Po obědě se rozloučím a vydávám se domů. Jedu přes celou Prahu, nejdřív autobusem, pak metrem, tak mám dost času návštěvu vstřebat. Cítím smutný klid. Ještě jsem si úplně nezvykla na stav věcí, celkem nedávno byl táta ještě plný sil, i když působil trochu zmateně. Napadá mě, kolik v podstatě zbytečných starostí si dříve dělal. Doléhá na mě pomíjivost věcí, což je smutné a zároveň uklidňující. Napadá mě, jak je marné a zbytečné se za něčím honit.

Když přijedu domů, mám ještě chvilku, než půjdu Míšu vyzvednout z družiny. Uvařím si čaj a pustím několik oblíbených písniček, hlavně Cestu na Island od bratří Ryvolů, ta mě vždycky rozdivočí. Po cestě pak volám mamince, je zvědavá na průběh návštěvy. Říkám, že táta potřebuje nové hodinky (aby se ještě alespoň částečně orientoval v čase). To máma ráda zařídí. Ona na rozdíl ode mě ráda nakupuje a vaří. Já jí naopak pomáhám s internetovým bankovnictvím a domlouváme se na zítřek, kdy ji doprovodím k lékaři, aby nezabloudila.

Vyzvedávám Míšu, je rád, že má za sebou plavání. Bylo docela dobré, jen se mu nelíbí dělat nosem bubliny do vody. Jdeme na chvíli na skluzavku před domem a pak už se Míša těší domů na meloun.

Jí ho spoustu a je celý upatlaný, tak je vhodný čas na sprchu. Z nějakého důvodu se Míša ve sprše stále bláznivě směje a trochu se brání, ale nakonec to spolu zvládneme. Úkoly ze školy jsou tentokrát snadné – na zítřek pouze čtení z čítanky. Já potom uklízím a Míša si při tom prohlíží veliký glóbus a zkouší mě z hlavních měst. Ta mi moc nejdou, zvlášť v Africe jsem úplně ztracená. Pak si pouští hymny afrických států a při tom tančí a skáče na trampolíně. Je to dost hlučné, ale mně to nevadí, alespoň chvilku po mně nic nechce.

Brzy připravím večeři, potom Míša sleduje Spongeboba na Déčku, pak jsou Zprávičky a večerníček – Rákosníček. Čistíme zoubky a Míša si ještě před spaním hraje, je pták a sedí na vejcích, pak ještě figurky dinosaurů bojují proti sobě. Koukáme z okna a pak se stulíme na manželské posteli. Míša už za chvíli odfukuje a občas promluví ze spaní, jakoby dál pokračoval ve hře.

Já se opatrně odtulím, v klidu se osprchuji a trochu protáhnu. Ještě se sama podívám z okna, mám ráda večerní stíny a těším se na ranní stíny travin u cesty, když je vzduch ještě chladný…