Martina a dvojčátka Natálka s Amálkou

Společný den nám začíná v 6,30, kdy mě vzbudí Natálka s Amálkou. Spím s nimi v pokojíčku, abych byla v případě nočního probuzení ihned nablízku. Jsou jim tři roky a většinou spí celou noc. Někdy mají ale žízeň, nebo Natálce vypadne dudlík, nebo jim je teplo. Pak je vždy lepší, když jsem ihned nablízku-holky brzy v klidu usnou a nepropukne pláč.  Takhle klidné noci v jejich pokojíčku a postýlkách máme zhruba rok. Do dvou let se dvojčata hodně budila, museli jsme jim připravovat mléko, nosit (kvůli bolestem bříška), uspávat v obýváku a pracně opatrně přenášet do postýlek. Zaměstnávaly nás s manželem na celý večer.  

Postupně snesu holky dolů do kuchyně (kuchyň a obývák máme v přízemí, ložnici a dětské pokojíčky v prvním patře). Když má čas naše Adélka (starší sestra holčiček), pomůže mi s přebalením a převlékáním. Natálce chystám teplý čaj, Amálce teplé mléko a pustím pohádku. Natálka se uvelebí v jídelní židličce, Amálka na gauči. Já mám chvilku pro sebe – než se probudí náš nejmladší člen rodiny – roční Davídek. Uvařím konvici dobrého čaje a pro sebe kávu s mlékem. Sednu si ke stolu, otevřu diář a během pití kávy si v klidu naplánuji den.

Po 7.hodině za námi do kuchyně přichází manžel s Davídkem. V tu chvíli začíná ranní kolotoč. Davídka přebalím, převléknu a chystám snídani pro všechny děti. V mezičase se nasnídám i já. Adélka musí do školy, manžel do práce. I když teď oba plní své povinnosti z domova on-line, zůstávám  s Davídkem, Natálkou a Amálkou sama a přispěchají na pomoc, jen když mohou mít pauzu.

Děti si hrají a já začínám po 10.hodině chystat oběd. Vařím pro všechny polévku i hlavní jídlo. Krájím spousty zeleniny (máme ji moc rádi), maso, připravuji přílohu. U toho vyřizuji důležité telefonáty, chození dětí na nočník, jejich vzájemné pošťuchování, někdy bezdůvodné vztekání.

Krátce po 11.hodině chodí Davídek spát a já mám konečně čas na dokončení oběda, úklid. Pokud stihnu oběd alespoň částečně nachystat předcházeící den, mohu mít kolem poledne chvíli pro sebe. Tu využívám ke sportu a vybíhám na 40 minut do lesa. Holky hlídá Adélka a já si mohu dát 6 až 7 tréninkových kilometrů. Běh je můj velký relax. Je to sport, který mám ráda od svých 11 let, a dá se říci, že ho nutně potřebuji. Mám po něm nejen dobrou náladu, ale hlavně životní sílu zvládat všechny špatné situace. Proto se snažím běhat ob den.

 Kolem půl jedné dvojčata obědvají. Časuji jim jídlo vždy tak, aby je nejmladší sourozenec nerušil. Na krmení totiž potřebují klid a mou asistenci.

Pokud máme v plánu rehabilitaci, odjíždí jedna z holek s manželem cvičit do Sokolovské nemocnice. Dříve jezdila dvojčata najednou. Bylo to ale náročné fyzicky i psychicky, navíc se často u cvičení v jedné místnosti navzájem rušily a později nešlo brát s sebou i Davídka.  Proto vždy s jednou holčičkou zůstávám doma a máme tak hezký společný čas.

Davídek se budí po 14.hodině. Dostane oběd, pohrajeme si.

Odpoledne trávíme dle počasí  – doma, na procházce nebo se jedeme pohoupat na zahradu k babičce.

V 18h zahajujeme koupání všech dětí. Nejmladší Davídek jde první, protože je to s ním rychlé a bezproblémové.Obstarávám ho já,  po vaně se nají a po 19.hodině sám v ložnici usíná.

Manžel s holkama každý den ve vaně rehabilituje. Protahují nožičky, trénují ruce i počítání drobných  předmětů. Zabere to přibližně hodinu. Já mezitím nachystám večeři a teplý čaj. Vyfénujeme vlásky, nakrmíme a ve 20h jdou děti spinkat. Uspávám je každý den. Řeknu jim dvě krátké pohádky a kolem 20,30 obě usínají.

Ve 20,45 (někdy ve 21h) se dostanu zpět do kuchyně a obýváku a mám čas pro sebe. Nádobí a hračky už jsou poklizené, dcera s manželem totiž uklízejí během uspávávání dětí. Jsem za to moc ráda.

Večerní čas pro sebe využívám různě – díváme se jako rodina společně na seriál, nebo si čtu, nebo poslouchám nějaký podcast. Když máme přebytek sil, chodíme se s manželem na 30 minut projít. Ke spánku uléhám mezi 23 a 24. hodinou. Vím, že bych potřebovala odpočinek dříve, ale  na druhou stranu je pro mě důležitá i psychická pohoda a tu načerpám jedině tehdy, když jsem chvíli bez dětí.