Mirka a Jára

Můj den není pokaždé stejný. Nevím, jestli se to dá nazvat mým dnem, protože jde o den především mého hendikepovaného syna Járy, o kterého již 30 let pečuji, tudíž žiji jeho dny a občas se mi podaří urvat několik chvilek pro sebe. Jsem totiž neformálně pečující. Rána bývají těžká, Jára nechce vstávat, nechce se oblékat ani snídat. Někdy to bývá lepší, ale spíš výjimečně. Potřebuji ho dopravit do stacionáře, kam dochází 2 dny v týdnu. Jezdívali jsme tramvají, ale poslední rok spíše autem, protože syn nadává, že tramvají nepojede a taky časově to vůbec nejsme schopni stihnout. V létě je to lepší, to není potřeba oblékat tolik věcí, syn se sám neobleče, takže mám raději jaro a léto, kdy vezmeme tričko, kraťasy a jdeme. Probudit druhého syna do školy, dělám snídani pro všechny, zkontrolovat WC, syn se neutírá, takže umýt jeho, záchod, když jde na velkou. Máme všechno? Musím se převléknout z pyžama. Jedeme, konečně, doufám, že nebude kolona, to bývá drama. Snažím se vybírat trasu, která není ucpaná, syn to nesnáší a jeli bychom s kraválem. Dojedeme do stacionáře, musím zkontrolovat věci, napsat asistentce, která ho vyzvedne odpoledne co má na sobě, nepozná si věci, jestli má svačinu, průkazku ZTP/p pití. Co je na oběd (kvůli histaminové intoleranci) informovat asistenta ve stacionáři jestli dát Daosin nebo ne. Po předání jedu nakoupit, vyřizovat věci na úřad nebo k lékaři. Dnes mám nákup. Dojedu domů, beru papíry a jedu na kole ke kamarádce, napsat žádost do nadace, nemám tiskárnu, takže to budu psát a kopírovat u ní. Bydlí na druhém konci Olomouce, jedu to hodinu, jsem hotová. Odjíždím po 2 hodinách a nemám to ještě všechno, kamarádka musí do práce, takže budeme pokračovat, až bude mít volno. Sedám na kolo, teď to bude z kopce, na pojišťovnu, kde musím vyřídit příspěvek 500kc synovi na cvičení. A ještě na magistrát, tam mám řešit příspěvek pro druhého syna do skautu. Jedu domů, docela unavená, za chvíli dojde Jára s asistentkou, budou tři odpoledne a já ještě nemám uvařeno. Sním aspoň banán, proteinovou tyčinku a vařím. Volá mi děda, jestli už zasadíme ty rajčata, já mu je každý rok pěstuji ze semínek, „jo dědo jasně, jen nevím kdy, neboj rajčata Ti rostou.“ Chce si povídat, další půl hodina. Bože já asi neuvařím.

Došel Vláďa ze školy, Hned k počítači. Co bylo ve škole? Nic. Klasická odpověď. Volá asistentka, nemůžou najít krabičku od svačiny, nevadí, je to už asi pátá, co ztratili. Vláďa chce odvézt na rybník, má tam kroužek rybaření, tak jak to uděláme? Za půl hodiny dojde asistentka, to stihneme, vypínám vaření a jedem. Zpátky dojedeš autobusem, jo? Loučím se a zpět domů. Potkáváme se u vchodu s asistentkou a synem. Podepsat výkaz a jdeme domů. Jarda je plný zážitků ze stacionáře, povídáme si. Doma převléct, má hlad, tak udělat svačinu. Dodělávám oběd, je v pohodě, hraje si s autíčky. Je 17hod, můžu se najíst, obědvám, Jára večeří, okolo 18 dojíždí Vláďa, chystám mu jídlo. Jde si něco dělat do školy, pohlídá bráchu do 20 hod jedu vyprat prádlo, pak okoupat Jardu, umýt mu zuby, převléct ho do pyžama, ještě si chce povídat, díváme se na televizi, Je okolo desáté, už spí. Vláďa ještě na PC, už to vypni, jó. A teď jdu dodělat svačiny na ráno, oběd do krabičky pro Jardu, pití, svačinu, peníze do peněženky, dávám svačiny i oběd do lednice, nachystat mu prádlo na zítra. Teď vše nafotím jídlo a prádlo, posílám na Whatsap asistentovi. Posilám mu také telefon na Vláďu, v 7hod dojede a Vláďa mu bude otevírat vchod, já zítra jedu do Prahy, takže vstávám v 5. Ještě nachystat klíče, napsat asistentovi, kde budou ležet. Zkontrolovat jestli má Vláda zapnutý mobil, jinak se mu ráno asistent nedovolá. Tak snad jsem na nic nezapomněla. Jdu dělat hygienu, bude 23hod,kontroluji jízdenku na ráno, jo dobrý. Volá děda, potřebuje, ať zavolám na finanční úřad, že mu nepřišla daň z nemovitosti. Vysvětluju mu, že to dojde složenkou, ať nestresuje. Tak zase voláme skoro hodinu, řešíme politiku, nejde mu čerpadlo, a co ta rajčata, kdy přijedu, jo v sobotu to zasadíme, neboj. Je po půlnoci, no už musím jít lehnout, hlavně nezakopnout v pokoji o Jardovy kostky, které má po celé podlaze postavené jako New York. Kdyby spadla nedej Bože socha Svobody, tak máme po spaní. Jdu s rozsvíceným mobilem a hledám postel, spíme v jednom pokoji, tak musím potichu, Jarda se budí, i když rožnu nebo je nějaký hluk. Mám ji, moje postel, zapnout budík a doufat, že ráno vstanu.