Gabriela a Emička
Je přibližně 5.20. Do snu se mi vkrádají podivné tupé rány, lehce procitnu a ze všech sil udělám z očí škvírky a vidím, že zdrojem je Ema, která klečí v postýlce, lomcuje jí a vlivem nejen ranní nekoordinace se co chvíle praští tu rukou, tu hlavou do šprušlí.
Emička vstává brzy, zato vždy s naprosto zářivým úsměvem, že se na ni téměř nemůžu zlobit. Ještě se na chvíli snažím zavřít oči a nechat Emu objevovat krásy svého šprušlového teritoria, v noci jsme byly několikrát vzhůru tak je teď pro mě každá minuta spánku cennější než všechno zlato světa. Kolem 6. už je Ema znuděná mým nezájmem a začíná kňourat a pobrekávat tak jí dávám mléko z flašky, ze které neumí pořádně pít a pyžamo vsakuje mléko společně s konstatním slinotokem. Dnes už první kus oblečení, který musí do pračky, rozhodně ne poslední. Pak nechávám svá bolavá záda rozpomenout na zdroj jejich obtíží, beru Emu do náruče a odnáším ji do obýváku do hracího koutku. Teď je to tak padesát na padesát, buď se Emík nadchne pro své hračky, se kterými si hraje už více než rok v kuse, protože se mentálně neposunula a stále ji fascinují pískací a šustící zvířátka, nebo se bude cítit ukřivděna další vlnou mého nezájmu a bude se dožadovat náruče. Pak už tedy buď s ní na rukou nebo bez provádím ranní hygienu a chystám snídani. Tu jíme společně, Ema má problém s jedením a vždy asi polovina sousta skončí zase ven z pusy, do které si s o to větší chutí střídavě strká obě ruce, kterými pak opatlavá své bezprostřední okolí i sama sebe. Napatlat si jídlo do očí a pak zběsile křičet bolestí je poměrně oblíbená kratochvíle. Po snídani utřu Emu, židličku, podlahu a další místa, která vzdor fyzikálním zákonům taky schytala svou dávku snídaně. Někdy touhle dobou vstává Emiččin tatínek, Ema se na něj zubí jako by jí oznámil výhru ve sportce, asi něco na tom vztahu otců a dcer bude. Pak si s Emou střídavě hrajeme, převlékáme ji, sebe, chystáme věci, uklízíme.
Kolem 9. Emu posazuju do auta a odjíždíme na hippoterapii. Nejdřív se ale musí vyspinkat takže nás ještě čeká procházka v kočárku nejtiššími uličkami a pěšinkami s hysterickým vyhýbáním se všemu živému a zvuky vydávajícímu, protože Ema má poruchu spánku a hlasitá mluva nebo zaštěkání psa dokáže ve vteřině se spánkem skoncovat a jaké je pak pořízení s nevyspaným dítětem všichni víme. Po šlofíku následuje hippoterapie, Ema se vozí na koni a je šťastná za výhled a za to, že je středem pozornosti. Pak zase složit kočár do auta, Emu do sedačky a míříme dál. Někdy máme ergoterapii, někdy fyzioterapii nebo logopedii, někdy volno. V případě terapií už podruhé za den řeším, kde zaparkovat, zase vytahuju kočár, zase zjišťuju, že ač je rehabilitační středisko zařízené pro malé děti, tak o bezbariérovosti ještě asi neslyšeli.
Potom jedeme domů na oběd, do pračky přidávám další várku bryndáků a pokecaného oblečení, opět utírám velkou část povrchů našeho bytu. Pak další hraní a po něm můžu jít Emu uspat, rozhodně ten šlofík potřebuju víc než ona, čehož si asi je vědoma a s usínáním si dá načas. Ačkoli už váhou ani rozměry není malé kompaktní miminko, někdy není jiná možnost, než ji uspat houpínám v náručí. U toho sním o dětech, které usínají v postýlkách samy, nebo aspoň o ocelové páteřní výztuži. Ema konečně spí, lehám si s ní, musím ale zůstat přitisknutá v určité poloze a v případě potřeby ji začít hned nějak hladit nebo natřásat, abych minimalizovala riziko, že se předčasně probudí. Někdy takhle ležíme půl hodiny, někdy hodinu. Já u toho střídavě upadám do lehkého kómatu, jak mě tělo prosí o spánek, ale ten kvůli nepohodlné pozici nepřichází. Tak či tak si odpočinu a po probuzení zase Emu přenáším k hračkám nebo do židličky a chystám svačinku, tu si pak dáme, pak další řev při oblékání, protože rukávy a čepice jsou úhlavním nepřítelem a vyrážíme znovu ven.
Procházíme lesoparkem, míjíme děti na kolech, odrážedlech, koloběžkách, děti chodící, běhající, mluvící, křičící, zpívající, děti lezoucí po průlezkách, sbírající listy, skákající v kaluži. Ema sedí, kouká. Pak si za domem rozděláme deku, Ema se na ní povaluje nebo se doplazí do trávy, která ji fascinuje, snaží se ji škubat a cokoli se jí podaří chytit si strká do pusy. Já přemýšlím jestli sousedi, co nás vidí z oken a viděli nás i loni při úplně stejné činnosti můžou tušit, že je něco špatně. Pak jdeme domů, přichází partner z práce a já buď odcházím na cvičení nebo už jsme jen doma, povídáme si, hrajeme si s Emou, chystáme večeři a přikládáme do pračky poslední várku bryndáků a znečištěného oblečení. Pak klasika, koupání, uspávání, já konstantně hekající pro bolavá záda.
A to je vše, na našich dnech není nic fascinujícího ani objevného. Jdou prostě jeden za druhým, vyplněné přenášením dítěte, které není schopné stoje, natož chůze, krmením a úklidem, přebalováním, náročným uspáváním, hádáním co by asi moje dítě mohlo chtít když mi to nemůže říct a myšlenkami jaké by to bylo kdyby… Přesně tak jako to bylo loni a přesně tak jako to bude za rok i za deset let.
redakčně neupraveno